W. E. Johns

W. E. Johns

Biggles a poklad Ophiru

– 1 –

Kapitola 1

PILOTOVO VYPRÁVĚNÍ

V operačním středisku speciálního leteckého útvaru Scotland

Yardu zadrnčel telefon vnitřní linky u ruky leteckého detektiva, in-

spektora Biggleswortha – pro přátele Bigglese. Četl a třídil výstřižky z

různých odborných britských i zahraničních časopisů věnovaných

letectví, které pokrývaly jeho stůl.

Sáhl po sluchátku. „Bigglesworth u aparátu… Ano… přiveďte ho

nahoru. Hned teď.“

Podíval se přes stůl na svoje spolupracovníky, kteří pracovali ve

stejné místnosti, a poznamenal: „Utáhněte si záchranné pásy. Řekl

bych, že se k nám blíží problémy.“

„Problémy? A jaké?“

„Vzpomínáte si na Digswella? Ze čtyřistadvacáté čtvrté eskad-

ry?“

„Jistě! Skvělý Digswell!! Kdo by si ho nepamatoval. Trochu

cvok. Jen mě překvapuje, že je ještě naživu. Neříkej…“

„Jde nahoru.“

„Pane na nebi! Jaký skřítek, který má na svědomí poruchy leta-

del, ho přiměl tady přistát?“

„U něho by mě nic nepřekvapilo, tak je zbytečné se domýšlet, co

asi chce. Ať tak či tak je to stejně statečný chlapec.“

„Mám dojem, že toho chlapíka neznám,“ vložil se do rozmluvy

Ginger.

„Myslím, že u nás byl dříve, než jsi přišel ty.“

„V tom případě, hochu, jsi přišel o moc,“ poznamenal Bertie Lis-

sie s úsměvem a čistil si monokl.

„Jestli dostal u útvaru přezdívku Dizzy, musel to být pěkný di-

voch,“ opáčil Ginger.

„To záleží na tom, jak se na to díváš,“ pokračoval Biggles. „Ne-

byl vlastně zdaleka tak bláznivý, jak to někteří lidé líčili. Byl rozený

pilot. Dokázal s letadlem neskutečné věci. Někdo miluje koně, jiný

psy. Dizzy miloval letadla. Jeho stroj byl pro něho vším, říkal mu

„moje dobré děvče“ a poplácával ho po trupu.“

„Připadá mi to trochu zvláštní.“

– 2 –

„Dizzy byl v podstatě typ chlapíka bez jakých se letectvo, ve

svých počátcích, mohlo těžko obejít.“

„To nechápu. Jakou měl vlastnost, která chyběla ostatním?“

„Nevím jak to nazvat. Snad to byla důvěra ve vlastní úsudek. Byl

rozhodně velice bystrý. A právě svým pohotovým a zcela osobitým

rozhodováním vyváděl lidi z míry.“

„Pamatuješ si na letadlo Blesk?“ zeptal se Algy a podíval se na

Bigglese.

„Co to bylo?“ zeptal se Ginger zvědavě.

Biggles pokračoval. „Bylo to jedno z těch nešťastných letadel,

která hned na počátku své kariéry získají špatnou pověst, a proto

nejdou nikdy do výroby. Víte co to znamená. Takové letadlo nemá už

prakticky žádnou šanci. Nikdo s ním nechce létat. Není k ničemu. Ta-

kový osud potkal před lety více strojů.“

„Co na něm bylo tak špatného?“

„Pokud vím, snad měl jen trochu těžší čelní kryt. Ale to ho nevy-

řadilo. Poslali nám tehdy tři stroje, abychom je vyzkoušeli. První, kte-

rý vzlétl, se dostal do vývrtky a nikdy se z ní už nedostal. Chlapík

jménem Crane, výborný pilot, letěl s druhým. Stalo se to samé. Na-

štěstí se oběma podařilo použít padák. Dovedete si představit, že se

nikdo nehrnul, aby zkusil třetí letadlo. Dizzy ho obešel ze všech stran

a dobře si ho prohlédl. Pak do něho vylezl a vzlétl s ním. Mezi tím se

většina shodla na tom, že letadlo má nějakou skrytou vadu. Dizzy šel

nahoru do dvou tisíc, jednou nebo dvakrát nad námi zakroužil a potom

se stalo to, co ostatně všichni čekali. Dostal se do vývrtky. Zavřeli

jsme oči a čekali další havárii. Když jsem oči otevřel, Blesk už ve vý-

vrtce nebyl. V poslední chvíli, snad padesát stop nad zemí, vybralo

letadlo sklon a přistálo.“

„Dizzy musel být otřesen,“ poznamenal Ginger.

„Ani v nejmenším. Zeptal jsem se ho, jak a proč se letadlo dosta-

lo do vývrtky. Řekl mi: Nedostalo se do vývrtky. Já ho do ní dostal.

Odpověděl jsem mu: Chceš říct, že po tom, co se stalo ostatním, jsi

zcela záměrně navedl letadlo do vývrtky? On na to: Proč ne? Pořádně

jsem si ho prohlédl a nenašel jsem nic, proč by se nemělo chovat nor-

málně. Je pravda, že nabíralo výšku trochu pomalu, ale to je všechno.

A tím byla pro něho celá záležitost ukončena.“

„Začínám chápat, proč jste mu říkali Dizzy,“ pokývl Ginger.

– 3 –

„Vždy tvrdil, že je jen jeden způsob jak zjistit, jestli má letadlo

opravdu nějakou závadu. A to byl ten jeho způsob,“ usmál se Biggles.

„Já bych to tak neudělal.“

„Většina lidí také ne. Ale v tom to právě je, Dizzy nebyl obyčejný

pilot. Vzpomínám si na jiný případ. Měli jsme testovat nový prototyp.

Piloti došli k závěru, že letadlo není dost stabilní, takže je obtížné ho

ovládat. Domnívali se, že kýlová plocha je příliš malá. Dizzy prohlá-

sil, že to jsou všechno kecy. Stroj je naprosto v pořádku. Záleží jen na

tom, jak ho letci pilotují. Není čeho se bát, řekl. Aby dokázal, že má

pravdu, uřízl celou kýlovku, vlezl do letadla, odroloval, vzlétl a bráz-

dil oblohu.“

„Říkal si o malér.“

„Takhle on nepřemýšlel. Prostě takový byl a pravděpodobně ještě

je.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel je uniformovaný policista.

„Náčelník eskadry Digswell,“ ohlásil.

Biggles vstal a natáhl ruku, aby přivítal malého, šlachovitého

muže středního věku, v civilním obleku. Za skly brýlí mu vesele svíti-

ly jasné modré oči. Na horním rtu měl bohatý knír se špičkami vy-

kroucenými nahoru. Stejně nápadná byla hluboká jizva přes celou

pravou tvář, nepochybně památka na leteckou havárii.

„Tak co, hoši! Je to bezvadné vás zase všechny vidět,“ řekl bodře

a všem potřásl rukou.

Biggles mu přistrčil židli. „Ulehči svým nohám,“ vyzval ho. „A

nač ten tvrďák na hlavě? Vyrazili tě konečně od letectva?“

„Ne, kupodivu ne, přestože jsem byl v podstatě prohlášen za in-

validního.“

„Copak se přihodilo, starý brachu?“ zeptal se Bertie Lissie. „Snad

se ti ty tvoje vousy nezamotaly do vrtule?“

„Nic tak komplikovaného. Měl jsem potíže s okem a neprošel

jsem lékařskou prohlídkou nutnou pro létání.“

„To muselo být pro tebe obzvlášť nepříjemné, po tom, co ses to-

likrát snažil všemi možnými způsoby zabít.“

„Na ministerstvu letectví mi nabídli místo, ale nemohl jsem se

smířit s představou, že budu do konce svého života létat za stolem.“

„Dost možná bys žil déle,“ řekl s úsměvem Biggles. „Při tvém

způsobu létání zcela jistě,“ dodal.

– 4 –

„Ale jdi, nech toho. Jsem ještě pořád dobrý pilot.“

„Doufám,“ řekl Biggles s jistou dávkou podezření v hlase, „že jsi

sem nepřišel v naději, že si vypůjčíš jedno z mých letadel, abys ho

rozbil na padrť.“

Bývalý pilot mávl zamítavě rukou. „Nic takového. Ve skutečnosti

jsem vám přišel nabídnout životní šanci.“

„Jak to myslíš?“

„Nepotřebujete snad peníze?“

„Jistě víc, než se mi kdy zatím podařilo vydělat.“

„Jsem na tom stejně. A já vám pomohu zbohatnout.“

Biggles se skepticky usmál. „Proč bys chtěl, abych zbohatl právě

já? Proč bys raději neměl zbohatnout jen ty?“

„Je toho dost pro nás pro všechny.“

„A proč se chceš dělit s námi? Neříkej, že víš o větším množství

prachů, než bys stihl sám utratit.“

Dizzy se vesele zakřenil. „To bych opravdu nedokázal.“

„Ale pokud si dobře vzpomínám, ovládl jsi umění utrácet peníze

ještě rychleji, než jsi létal se svými stroji.“

„Toho jsem se musel zříct,“ připustil Dizzy vážně. „A teď, hoši,

poslouchejte. Nerad chodím dlouho okolo horké kaše, a tak půjdu

rovnou k jádru věci. Vy máte k dispozici letadlo a já nemám. Navíc

nemám dost peněz, abych si nějaké koupil.“

„Z toho usuzuji, že kdybys peníze měl, nehledal bys partnera na

tuhle akci, jak se stát rychle bohatým.“

„Zcela správně. Přišel jsem za vámi, protože nevidím způsob, jak

to zvládnout sám. Mimo letadla máte ještě možnosti, ke kterým chlá-

pek jako já nemá přístup.“

„To je docela možné,“ připustil Biggles s jistou mírou opatrnosti.

„Kde je ta hromada snadných peněz a komu patří?“

„Nepatří snad nikomu. Co si o mně myslíte – že jsem zloděj?“

„Ne, to ne!“

„No proto. Poslední člověk, který užíval peníze, o kterých mlu-

vím, žil pravděpodobně v době, kdy se Julius Caesar vylodil na jižním

pobřeží. A možná ještě mnohem dříve.“

Biggles se na Dizzyho nedůvěřivě podíval. „Nemluvíš náhodou o

nějakém pokladu?“

„Mluvím. Co je na tom špatného?“

– 5 –

„Všechno. Mám lepší věci na práci, než se někam honit a podle

mapy kopat díry na vyznačeném místě.“

„V tomhle případě nepotřebujeme žádnou mapu.“

„Jak to že ne?“

„Viděl jsem ho.“

„Co jsi viděl?“

„Poklad. Vím přesně kde je.“

Biggles se zatvářil podezřívavě. „Myslíš to vážně?“

„A proč bych za vámi jinak chodil?“

„Tvrdíš, že jsi ten poklad viděl na vlastní oči?“

„Jistě.“

„Dobře. A teď se nevytáčej. Jestliže jsi ho viděl, proč jsi nesebral

všechno, co tam bylo, když už ses dostal až tam?“

„Trvalo mi hezky dlouho, než jsem se z toho vzpamatoval. Roz-

hodně jsem nebyl schopen naložit pytel zlata.“

„Pak tedy mohu jedině konstatovat, že jsi musel být ve velmi

špatném stavu.“

„To jsem byl.“

„No dobrá. Tak k věci. Kde leží ten poklad, který tam někdo ne-

chal ledabyle ležet?“ Biggles ztrácel trpělivost.

„Slyšel jsi někdy o místě zvaném Ophir?“ zeptal se Dizzy.

„Samozřejmě. Znám Bibli dobře.“

„Víš kde Ophir leží nebo ležel?“

„To nevím, ale ty také ne.“

„To jsi na omylu. Náhodou vím! Nemohu na to samozřejmě pří-

sahat, ale pokud se nemýlím a mám správný kurs, stál jsem na místě,

kde býval Ophir a možná ještě je. Ovšem zavátý pískem.“

„Archeologové pátrali po Ophiru desítky let a nenašli ho.“

„Protože hledali na špatném místě.“

„Podle historických zpráv byl Ophir námořní přístav, takže musel

ležet na pobřeží.“

„Zcela správně. A skutečně se tam před třemi tisíci lety nacházel.

Ale dnes ne. Proto hledání bylo vedeno nesprávným směrem. Než

budeme hovořit dál, řekni mi, co o Ophiru víš, a já ti řeknu, jestli je to

správné.“

„Jak to, že toho tolik znáš?“

„Získal jsem informace v Britském muzeu.“

– 6 –

„Četl jsem pár článku,“ řekl Biggles. „V biblických dobách byl

Ophir věhlasný pro svoje bohatství, které bylo i tehdy považováno za

neobyčejné. Obchodovalo se tam tradičně zlatem, slonovinou a pavím

peřím. Je pravděpodobné, a prameny tomu nasvědčují, že právě v

tomto mořském přístavu král Šalamoun získal své poklady zlata, stříb-

ra a drahých kamenů, nemluvě o uměleckých dílech pro jeho palác.

Bylo to také místo, pokud si dobře pamatuji, kde staří Egypťané ku-

povali kadidlo a vonné esence, kterými balzamovali mrtvé faraóny.

Město, které, jak se předpokládá, leželo na jižním břehu Arábie, před

mnoha staletími zmizelo. Bylo zaváto pískem.“

„Správně,“ pochválil Dizzy Bigglese. „Dovol, abych to doplnil:

podle Starého zákona to byla krásná krajina pokrytá bohatými lesy,

kde bublaly potůčky, a zelenala se půvabná údolí. Potvrzují to Říma-

né, kteří přístav a zemi okolo dobře znali. Nazývali ten kout Arabia

Felix. Šťastná Arábie. Podle mne, věřte mi, tam teď nic šťastného

není. Jen spousta rozžhavených kamenů a písku, kde hlavní zábavou

je vraždění. Já o tom něco vím. Jestliže jsem našel Ophir, moc z něho

nezbylo, alespoň na povrchu. Lidé ho mylně hledali podél pobřeží,

kde možná kdysi ležel, ale po celá staletí se písek sunul dolů do moře

a břeh je nyní mnohem více vzdálen od míst, kde býval. Podle znalce,

se kterým jsem hovořil, pobřeží stále postupuje na jih, asi o několik

stop za rok.“

Bertie se vložil do hovoru. „Víte, je těžké uvěřit, že tak obrovské

město mohlo úplně beze stopy zmizet.“

Dizzy se zeptal: „Sloužil jsi někdy v Iráku?“

„Ne.“

„Kdyby ano, pochopil bys to. Kdysi jsem byl posádkou v Mosu-

lu, což je místo, kde bylo město Nineveh ze Starého zákona. A co

myslíte? Existuje spousta důkazů, že Nineveh, hlavní město starově-

kého království Asýrie, bylo obrovské a celé vybudované z kamenů,

se zdmi tak širokými, že na nich mohly vedle sebe jet tři povozy. Ar-

mádě trvalo tři dny, než je obešla. Kam se to všechno podělo? Dneska

najdete jen pár kopců, z nichž v jednom je prý pohřben Jonáš, který

prorokoval, že město zmizí, a stane se z něho pustina. Opravdu se

nemýlil.“

„Vraťme se k Ophiru,“ navrhl Biggles suše. „Jak ses tam dostal?“

„Rozhodně to nebylo z mé vůle. To se můžeš vsadit.“

– 7 –

„Počkej, ještě než začneš, řekl jsi o nálezu ještě někomu jinému?“

„Děláš si psinu?“

Biggles se usmál. „Takže ti to tvoje pohřbené město nikdo ne-

vezme.“

„Někdo by se mohl snažit mi zabránit, abych se tam dostal. Proto

jsem si příběh nechal raději pro sebe. Ale zároveň upřímně přiznávám,

že vám všechno vyprávím proto, že nevím co si počít.“

„Dobrá,“ řekl Biggles. „Pokračuj. Posloucháme.“

Kapitola 2

DIZZY KONČÍ SVŮJ PŘÍBĚH

„Před pěti lety jsem byl s posádkou v britském protektorátu Ade-

nu na obvyklou dobu tří horkých období,“ začal Dizzy. „Jistě víte, že

je úkolem R.A.F. hlídat hranice Adenského protektorátu s Jemenem a

Saudskou Arábií. Sloužili jste tam někdy?“

Všichni přítomní zavrtěli záporně hlavou.

„Pak bude lepší, když vás trochu seznámím s tím, jak to tam vy-

padá. Protektorát je jen pás pobřeží Jižní Arábie. Je asi šest set mil

dlouhý a je rozdělen na přibližně dvacet sultanátů. Všechny podporu-

jeme a snažíme se, aby na svém území udrželi pořádek. Není to snad-

né, protože mimo kmenová nepřátelství jsou tam ještě všude všelijací

prohnaní holomci, kteří se snaží svrhnout sultána z trůnu, aby se na

něj mohli posadit sami. Arabské obyvatelstvo žije především v malých

městech podél pobřeží, takže se dá prakticky říci, že vnitrozemí není

obydleno.“

„Jsou Arabové přátelští?“

„Více méně ano. Ale nebylo by bezpečné na to spoléhat. Bílých

si v zásadě nevšímají. Je to hlavně otázka náboženská a v té jsou fana-

tičtí.“

„Jak to tam vypadá z leteckého pohledu?“

„Pobřeží samo, omývané Arabským mořem, je převážně písčité.

Když postupujete do vnitrozemí, přechází do tak zvané sabkhy, což je

rovina, písek a štěrk. Za ní začíná krajina stoupat až k dlouhému poho-

ří kamenitých kopců někdy ve dvou nebo třech pásech. Je to opravdu

hodně ponuré. Jen sem tam skupiny keřů akácií a zakrslých palem,

které slouží jako potrava pro velbloudy. Viděl jsem jich pár na raki-

– 8 –

bech. Tak se říká písčitým místům na svazích kopců. Skutečnost, že

hranice existují spíše jenom v představách, neusnadňuje situaci jak

sultánům

tak nám. Podnikat loupežné výpravy přes hranice byl vždycky

výnosný obchod, a jak jste se asi dočetli v novinách, v poslední době

se to ještě zhoršilo. Naše letadla, která jsou v Adenu, situaci monitoru-

jí. Je to nudná práce. Horko, to mi věřte, je opravdu úmorné. Tam

jsem vlastně pocítil poprvé potíže s očima.“

„Ostré slunce?“

„Tak to řekl vojenský lékař. Asi jsem nebyl dost opatrný a neno-

sil jsem pravidelně tmavé brýle – však víte jak to je. Ale to jen mimo-

chodem. Důležité je, že na pobřeží jsou v dosti velkých vzdálenostech

přistávací plochy. Nic víc než písečné pruhy, z kterých uklidili kame-

ny. Ale kdyby měl pilot nějaké potíže, poskytují možnost přistání.

Většinou o ně nikdo nepečuje, a tak jedním z našich pravidelných

úkolů bylo občas je zkontrolovat a zjistit, zda jsou v pořádku.“

„Co by se na nich mohlo stát?“

„To byste se divili. Často jsme zjistili, že vítr hnal po nich písek a

odhalil ostré kameny. Nebo tam ležel mrtvý velbloud, právě tam, kde

byste potřebovali přistát. Jedno takové místo vhodné pro přistání se

nazývá Hautha. Je snadno k nalezení, protože na jejím konci je vy-

schlé koryto potoka. Nikdo tam neviděl nikdy ani kapku vody, ale je

to dobré orientační znamení. Jiné podobné místo, které je nedaleko

odtamtud, je ohraničeno dlouhým jazykem volně ležících kamenů,

snad zbytkem kamenné laviny z pradávných dob. Sahá skoro až k mo-

ři.

Dizzy se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Při kontrolním le-

tu, o kterém budu hovořit, jsem ani jednou nesestoupil níže nad žád-

nou z těchto přistávacích ploch. Těsně před přeletem jsem totiž vlétl

do písečné bouře, která se hnala opačným směrem. Jako trouba jsem

několik minut visel ve vzduchu a doufal jsem, že se z ní dostanu. Ale

než jsem si uvědomil, že to nemá žádný smysl a obrátil se k domovu,

písek se dostal nasávacími ventily do motoru a letadlo pískalo a vrzalo

jako astmatik. Během minuty válce skřípaly, jako kdyby písty byly

struhátka na muškátový oříšek. Motor se přehříval a hrozilo, že kaž-

dou chvíli vybuchne. Uvědomil jsem si, že je zle.“

„Habuby jsou prokletím letů nad pouští,“ vložil se Biggles. „S

– 9 –

čím jsi letěl?“

„S Fury.“

„Takže jsi byl sám.“

„Ano.“

„Co jsi udělal?“

„Co jsem mohl dělat. Vyskočil jsem z letadla padákem. Bylo mi

jasné, že nemám šanci doletět zpátky. Pod sebou jsem měl jen a jen

kameny a rozhodně bych nedokázal přistát s neporušeným strojem.

Byl jsem hodně nízko, na tisíci stopách, a věděl jsem, že bych mohl

každou vteřinu narazit do kopců. Neviděl jsem nic. Jediné co mi zbý-

valo, bylo vyskočit. A to jsem také udělal.“

„Musel ses pořádně zapotit, když jsi nevěděl, co je pod tebou,“

vložil se Bertie s účastí.

„To mi povídej! Jen já vím, jaké jsem měl štěstí. Dopadl jsem,

jak jsem později zjistil, v polovině převislé skály, na jeden takový

rakib, o kterých jsem vám říkal, úzký, ale dost dlouhý pruh navátého

písku. Vypadalo to, jakoby tam byl připraven přímo pro mne. Přistál

jsem jako do peří. Pořád jsem nic neviděl, ale uslyšel jsem, jak se le-

tadlo zřítilo někde dole pode mnou. Udělal jsem to jediné, co jsem

mohl. Svlékl ze sebe popruhy a omotal si okolo hlavy kus padáku, aby

mě ten prokletý písek nezadusil. A tak jsem tam seděl a čekal, až se

bouře vyřádí, což se nakonec stalo, jako vždycky, když začalo slunce

zapadat.“

„Kolik bylo hodin?“ zeptal se Biggles.

„Asi pět hodin odpoledne.“

„Pak ti ještě zbývala asi hodina denního světla.“

„Ano. Věděl jsem, že pošlou letadlo a budou mě hledat. Ale

vzhledem k tomu, že řádil habub, mi bylo jasné, že to bude až násle-

dující den. Byl jsem asi sto mil od základny. Pokoušet se ujít takovou

vzdálenost bez vody znamenalo koledovat si o smrt. Kdybych zůstal

na místě, usmažil bych se druhý den, až by vyšlo slunce, jako vejce na

pánvi. Bylo mi sice jasné, že si záchranné letadlo povšimne vraku

havarovaného stroje, ale to neznamenalo, že uvidí mne. Nemohl jsem

zůstat na místě přikrčený jako králík. Rozhodl jsem se, že to risknu a

jakmile se rozední, vyrazím k místu havárie. Také jsem se bál, že by

se mohli objevit nějací Arabové. Nemuseli by být nebezpeční, ale také

mohli. To člověk nemohl vědět.“

– 10 –

„Tak co jsi udělal?“

„Nejdřív jsem se rozhlédl kolem po kamenech a pátral po nějaké

štěrbině s trochou vody, ústa jsem měl vyschlá jak smirkový papír.

Ale zrovna tak jsem mohl hledat stánek se zmrzlinou. Nebylo tam

jediné křoví ani stébélko trávy. Jen kameny a písek. Strávil jsem tam

noc. Nechtěl jsem riskovat, že si ve tmě, při lezení po srázu, zlomím

nohu. Ale jen se začalo rozednívat, byl jsem na nohou a namířil jsem

dolů k černé skvrně, kde shořel můj stroj. Řekl jsem si, že nejlepší

bude usadit se vedle trosek letadla, aby nebylo pochyb o tom, že jsem

v něm neuhořel, ale že jsem živ. A tehdy jsem začal nacházet ty věci.“

„Jaké věci?“ pobídl ho Biggles.

„První předmět, kterého jsem si všiml, byl drážkovaný sloup, kte-

rý vypadal, jakoby kdysi býval součástí nějakého paláce nebo chrámu.

Skácel se a ležel tam z poloviny pohřbený v písku. Zpočátku jsem mu

nevěnoval velkou pozornost. Konečně celý Střední východ je pokryt

zbytky dávných civilizací. Jistě si dovedete představit, že mojí hlavní

starostí bylo, abych byl už zase zpátky na základně a držel v ruce vel-

kou sklenici dobře vychlazeného piva. Ale když jsem viděl, že okolo

leží více sloupů, zbytky oblouků a ručně tesané kvádry, podíval jsem

se pořádně. Části budov tu ležely rozvaleny bez ladu a skladu, jakoby

je rozvrátilo zemětřesení.“

„A ty sis vzpomněl na ztracený Ophir?“ přerušil Dizzyho Big-

gles.

„V tu chvíli ještě ne. Měl jsem jiné starosti. Možnost, že by to by-

lo místo, kde stál Ophir, mě napadla až později, až když jsem měl čas

se nad vším zamyslet. Nezapomeňte, že jsem věděl, že se musím do-

stat dolů z těch skal dřív, než je sluníčko rozžhaví do ruda. Najít cestu

dolů nebylo snadné, proto si myslím, že tam nikdo před tím nebyl,

možná po celých tisíc let. Ale to, co jsem spatřil potom, mě pořádně

překvapilo.“

„Co to bylo?“ zeptal se Ginger, který naslouchal Dizzyho vyprá-

vění s velkým zájmem.

„Nevím jak to popsat. Především si musíte uvědomit, že po mé

pravici, podél rakibu byl ostrý skalní útes. Podle mého zběžného od-

hadu asi sto stop vysoký. Jeho nerovný povrch vypadal zcela ne-

schůdně. Povšiml jsem si průrvy u paty útesu. Skála byla zřejmě roz-

štěpena nějakým otřesem půdy. To bylo dost pravděpodobné, protože

– 11 –

takové věci jsou zde časté. Aden sám leží v kráteru vyhaslé sopky. Ale

při dalším pohledu, když jsem sestupoval okolo, připadlo mi, že prů-

rva vznikla jinak. A proto jsem se zastavil.“

„Co na ní bylo neobvyklého?“ zeptal se Biggles.

„Měla tvar řady rozvalených schodů, všechny stejné, se zcela jas-

ně otesanými okraji. Při bližším ohledání jsem zjistil, že průrva končí

obloukem, vybudovaným z překrásně tesaných kamenů. Vypadalo to

jako vstup do nějakého paláce. Vchod byl bohužel zatarasen zřícený-

mi kvádry. Sledujete mně?“

„Naprosto.“

„Podél bočního pilíře oblouku jsem objevil trhlinu. Nahoře byla

úzká, ale směrem dolů se rozšiřovala. U základu byla dostatečně širo-

ká na to, aby se dospělý člověk mohl provléci dovnitř.“

„Pokusil ses o to?“

„Ne, kdybych nebyl sám, tak možná ano, ale neměl jsem z toho

všeho dobrý pocit. Zdi vypadaly natolik zchátralé, že by se mohly

snadno zřítit. Otřásl jsem se při pomyšlení, že by mě to zasypalo. A to

nebyl jediný důvod. Každou chvíli mohlo přiletět letadlo a chtěl jsem,

aby mě pilot uviděl. Na tom mi záleželo nejvíc. Věděl jsem, že ať už

řídí stroj kdokoliv, určitě uvidí moje shořelé havarované letadlo. Kdy-

bych se ale neukázal, došel by přirozeně k závěru, že jsem zahynul v

troskách. Otočil by svůj stroj a vrátil se na základnu. Byl jsem ostatně

bez vody už celé hodiny a věděl jsem, že vozidlo, které by poslali pro

moje ostatky, by dorazilo až po mnoha hodinách.“

Biggles přikývl. „Dovedu si představit, jak ses cítil. Asi bych se

choval stejně. Na Ophir jsi stále ještě nepomyslel?“

Dizzy se zasmál. „Nevím proč, ale vůbec mě to nenapadlo. Zno-

vu jsem trhlinu pečlivě prozkoumal, poklekl a prostrčil hlavu ve spod-

ní, nejširší části. Uvnitř to vypadalo velice ponuře, ale pronikalo tam

dostatek světla, abych alespoň část jeskyně viděl.“

„A bylo tam něco?“

„Představ si, že bylo. První věc, kterou jsem uviděl opřenou na

straně o zeď, byla řada kamenných desek. Připomínaly náhrobní ka-

meny s nějakými vytesanými nápisy. Jeskyně byla dost hluboká. Na

její konec jsem sice nedohlédl, ale viděl jsem, že tam jsou podél stěn

další desky. Napadlo mě, že jsem nalezl deset přikázání. Ta přece byla

vytesána do kamenných desek.“

– 12 –

„Byla vytesána jen na dvou deskách,“ neodpustil si poznámku

Bertie.

„Teď to vím, ale tehdy jsem to nevěděl.“

„Stejně jsi byl daleko od cesty, kudy šel Mojžíš do Země zaslíbe-

né,“ poznamenal Biggles s úsměvem.

„Jak to víš?“ oponoval Dizzy. „Jestliže děti Izraele putovaly pus-

tinou čtyřicet let, mohly dojít kamkoliv.“

Biggles přikývl. „No dobře. Tak povídej dál.“

„Ať už jsou to jakékoliv desky, musí mít obrovskou historickou

cenu. Ale to není všechno. Před některými stály vysoké nádoby při-

kryté víky.“

„Ali Babovo bohatství,“ řekl tiše Ginger.

„Možná. Jistě si dovedete představit, jak mě lákalo se vsoukat

dovnitř a podívat se, zda v těch hliněných nádobách něco je. Pak jsem

zaslechl hukot letadla a uvědomil jsem si, že je nejvyšší čas, abych se

ukázal. Začal jsem mávat košilí a sestupovat dolů po svahu.“

„Mám dojem, že jsi původně říkal, že jsi viděl poklad. Uvnitř jsi

nebyl, tak proč vůbec mluvíš o tom, že jsi našel nějaký poklad?“

„Nespěchejte na mne. Když jsem zaslechl letadlo, klečel jsem a

díval se nejširší částí pukliny. Pak jsem vstal a jak jsem se opřel o

zem, ucítil jsem pod dlaní něco tvrdého. Zvedl jsem to a podíval jsem

se, co to je.“

Dizzy si sáhl do kapsy a hodil na stůl před Bigglese zaoblený

stříbrný předmět. Byla na něm vyražena hlava muže s dlouhým vlají-

cím vousem. Na hlavě měl korunu. Nebylo pochyb, že to byla mince.

Všichni se na ni zadívali a zmlkli.

„Krásná, opravdu krásná,“ řekl Biggles. „Ale já bych hned ne-

mluvil o pokladu.“

„Dopřejte mi čas,“ protestoval Dizzy. „Ještě jsem neskončil.“

Kapitola 3

BIGGLESŮV NÁVRH

Biggles vzal ze stolu minci, prohlédl si ji a potěžkal. „Krásný kus

stříbra,“ poznamenal. „Váží jistě pár uncí. Našel jsi jen tuhle jednu?“

„Ano, řekl jsem vám přece, proč jsem neměl víc času hledat dál.

Ale jsem přesvědčený, že v těch kamenných nádobách tam je víc.“

– 13 –

„To je možné. Pokud tam už někdo nebyl a nevyprázdnil je.“

„Já to vidím trochu jinak. Kdyby někdo ty nádoby našel, vytáhl

by je ven a podíval se, co v nich je. Buď by je tam nechal, nebo by je

odnesl.“

„Ano, to máš pravdu.“

„Řekl bych, že tahle mince vypadla, když ty nádoby ukládali do

jeskyně. Než jsem ji zdvihl, tak tam možná ležela v písku skoro tři

tisíce let.“

„Podařilo se ti určit krále, jehož hlava je na minci?“

„Přesně ne. Mohl by to být sám král Šalamoun, který zemřel v

roce 930 před Kristem, nebo třeba král Sennacherib, který vládl od

roku 704 do roku 681 před Kristem.“

Biggles zvedl hlavu. „Kdo ti to řekl?“

„Chlapík, kterého jsem potkal v Britském muzeu, když jsem shá-

něl všechny dosažitelné informace, které tam mají o Ophiru.“

„Ukázal jsi mu tu minci?“

„Přirozeně.“

„Říkal jsi ale, že jsi o tom s nikým nemluvil.“

„No, dovolil jsem tomu chlápkovi, aby si minci prohlédl. Nemohl

jsem mu v tom dost dobře zabránit.“

„Proč ne?“

„Protože jsem se chtěl o ní něco dozvědět. Ukázal jsem ji kuráto-

rovi assyrských starožitností a ten chlapík tam náhodou přišel. Kurátor

ho znal, protože tam často dochází a studuje podklady pro knihu, kte-

rou píše o historii Arábie. Kurátor nás představil a zeptal se ho, co o

minci soudí.“

„Nechtěl vědět, odkud tu minci máš?“

„Samozřejmě. Zajímalo ho to víc, než by člověk čekal.“

„Co jsi mu odpověděl?“

„To co kurátorovi. Pravdu. Řekl jsem, že jsem ji sebral v písku,

když jsem sloužil u letecké posádky v Adenu.“

„A co on na to?“

„Chtěl ji koupit, ale já se s ní nechtěl rozloučit. Byl to můj jediný

důkaz, že jsem se dostal k něčemu důležitému. A pak, moc mě na tom

chlapíkovi nezáleželo. Byl to takový úlisný typ s vyhýbavým pohle-

dem.“

„Už rozumím. Nebyl to Brit.“

– 14 –

„Ne, to rozhodně ne.“

„Jaké byl národnosti?“

„Nevím. Nezeptal jsem se ho. Vypadal jako Asiat. Tmavá pleť,

ale ne moc, mladší. Měl malou černou špičatou bradku, jaká naroste

mužům, kteří se nikdy neholí. Kurátor ho představil jako Majoliho.“

„Z toho se moc nedozvíme.“

„A záleží na tom?“

„Možná. Mohl by mluvit a za chvíli by kde kdo věděl, co jsi na-

šel. Z vlastní zkušenosti vím, že čím míň řekneš komukoliv o svých

záležitostech, tím líp. Ten chlápek, Majoli, například, je zřejmě

nadšenec, a jestliže nabyl dojmu, že jsi učinil důležitý objev, nedá si

pokoj, dokud se o tom nedozví víc.“

„Po pravdě řečeno, požádal mě, abychom se znovu sešli. Chtěl,

abych s ním a několika jeho přáteli poobědval.“

„A poobědval jsi?“

„Ne. Už jsem řekl, že se mi moc nezdál. Bylo na něm něco, ne-

mohu to ani přesně vyjádřit, co mi zabránilo se s ním dál stýkat.“

„Takže jsi ho už nikdy neviděl?“

„Ne.“

„Dobře, ale teď dokonči svůj příběh.“

„V podstatě je to už všechno. Podařilo se mi dostat dolů k úpatí

kopce a můj kamarád z eskadry, který pilotoval letadlo, si mě všiml.

Bylo na čase. Byl jsem už jak vysušená treska.“

„Řekl jsi později na základně něco o tom, co jsi našel, velícímu

důstojníkovi nebo v důstojnické jídelně?“

„Ani slovo. Kdybych mluvil, věděli by o tom za chvíli všichni.

To jsem nechtěl. Myslel jsem si, že když budu zticha, budu mít šanci

vrátit se jednou nenápadně k jeskyni a znovu si to tam prohlédnout.

Ale dřív, než jsem mohl cokoliv podniknout, začal jsem mít oční potí-

že a poslali mě domů. A hned potom mě přeložili do Anglie k pozem-

ní službě. Díky tomu jsem mohl strávit většinu svého volného času v

Britském muzeu a šprtat tam starověkou historii Středního východu.“

„A tehdy ses dostal na stopu Ophiru.“

„Pochopitelně.“

„A co máš v úmyslu?“

„Upřímně řečeno, nevím. Dovedu si těžko představit, že bych

podnikl něco sám. Proto jsem přišel za vámi. Vím, že vám mohu věřit,

– 15 –

vy o tom mluvit nebudete. Kdybych vyhledal někoho neznámého,

mohl by to prozradit a kdyby se toho příběhu chytly noviny, byl by to

konec všeho. Archeologové z celého světa by se tam hnali jako spla-

šení. A určitě by se to také doneslo Arabům a vše by se ještě víc

zkomplikovalo.“

„Našel bys znovu to místo?“

„Nebylo by nic snadnějšího.“

„Jak je to vlastně dlouho, co jsi odtamtud odešel?“

„Skoro rok.“

„Proč jsi se tam, Dizzy, třeba o dovolené nevrátil?“

„Nikdy jsem neměl dost peněz na cestu. A i kdybych měl, věděl

jsem, že bych nikdy nedostal povolení místo navštívit. Úřady jsou v

tomto ohledu velice přísné. Řada lidí, a mezi nimi několik známých

archeologů, žádali o povolení kopat podél pobřeží, ale byli vždy od-

mítnuti. Je to nebezpečná země a místní vláda nerada vyhledává potí-

že. To chápu. Mají dost starostí, které musí řešit, a netouží vysílat pát-

rací skupiny, které by hledaly pohřešované, nebo dokonce poskytovat

doprovod archeologům.“

„Dobře. Teď jsi nám všechno pověděl a můžeme přistoupit k vě-

ci. Co si myslíš, že bych pro to mohl udělat?“

„Máš zcela jiné postavení než většina lidí. Jsi vládní úředník.

Jestliže požádáš o povolení, pravděpodobně ho dostaneš.“

Biggles potřásl hlavou. „To je beznadějné. Bez vysvětlení by mě

odmítli.“

„Tak o nic nežádej.“

„Dizzy, měj přece rozum. Jak si myslíš, že bych se tam měl do-

stat?“

„Máš letadlo.“

„Nemám. Stroje, na kterých létám, patří vládě.“

„Podívej se,“ dožadoval se Dizzy zoufale. „Nic by nemohlo být

snadnější než cesta, kterou navrhuji. Jediné, co bys měl udělat, by

bylo letět do Adenu. Je to jednoduché. Pak sklouzneš podél pobřeží

asi tak pouhých sto mil a sedneš na nouzovou přistávací plochu, o

které jsem ti říkal. Tam počkáš, zatím co já proklouznu do jeskyně a

vyberu prachy z těch nádob.“

„A co když budou prázdné?“

„Co jsi to za suchara! Pořád ještě zbudou kamenné desky. Ty bu-

– 16 –

dou mít rozhodně cenu.“

„Nejsem řidič náklaďáku. Jestli počítáš s těžkým nákladem, pak

potřebuješ velký kamión a ne letadlo.“

Dizzy se zatvářil sklíčeně. „Když mi nechceš pomoci, co mám

tedy dělat? Představ si, že bys neměl ani penny, věděl bys o pokladu,

který jen čeká, aby ho někdo odnesl, a nemohl by ses k němu dostat.

Na tomhle světě není spravedlnost,“ usoudil znechuceně.

„Já ti radím, jdi do Britského muzea a pověz jim, co víš. Rozhod-

ně budou schopni zařídit, aby všechno, co tam je, vyzvedli a odvezli.“

„A já, co já z toho budu mít?“

Biggles se zakřenil. „Budou o tobě psát v novinách.“

„Za to si nekoupím jídlo ani nezaplatím činži. Co si myslíš, že

jsem – nějaká filmová hvězda? Aby o mně psali v novinách, to je mi k

ničemu. To raději na všechno zapomenu a nechám Ophir chátrat na

slunci až do konce věků.“

„A to by tě uspokojilo?“

„Věděl bych, že jsem jediný člověk na světě, který ví, kde Ophir

je nebo byl.“

„Ale za to si také nezaplatíš nájemné.“

„Možná ne, ale důkladně se pobavím a zasměju pokaždé, když

budu číst v novinách, jak někdo dochází k vážným odborným závě-

rům, že Ophir leží tady, tam nebo úplně jinde. Možná, že se jednou

dokážu do Adenu dostat a dojdu tam třeba pěšky.“

„Byl bys blázen pokusit se o něco takového.“

„Nemyslel by sis to, až bych se vrátil domů se Šalamounovou ko-

runou v jedné kapse a perlovým náhrdelníkem královny ze Sáby v

druhé.“

Biggles svraštil čelo. „O čem to mluvíš? Co s tím mají společné-

ho nějaké šperky?“

„Možná, že tam jsou. Mohou tam být někde uloženy a zapomenu-

ty. Říkal jsem ti přece, že jsem strávil nějaký čas studiem v Britském

muzeu. Královna ze Sáby, která byla pověstná svým zlatem a šperky,

byla královnou Jižní Arábie, země dnes známé jako Jemen. Příběh její

návštěvy na Šalamounově dvoře je vyprávěn v bibli. Všichni věděli

jistě o Ophiru a bezpochyby tam často zavítali. Bylo by dost neprav-

děpodobné, to musíš uznat, kdyby po pádu těchto království tam neu-

ložili spoustu cenností.“

– 17 –

Bertie, který si pečlivě čistil monokl a bedlivě naslouchal, se vlo-

žil do hovoru. „Poslyš, Bigglesi, starý brachu, byl bys moc proti tomu,

kdybych si požádal o pár dnů volna?“

Biggles se na Bertieho udiveně podíval. „Ne, nic bych proti tomu

neměl. Stejně máš mít dovolenou. Ale proč s tím přicházíš právě

teď?“

„Mám nápad.“

„Snad ne ještě nějaký další!“

„No, mám stranou pár liber a leží nečinně. Tak mě napadlo, že

bych si koupil letadlo, starého Tigera Mothe nebo něco podobného a

trochu si zalétal.“

„Proboha! Co tě to popadlo? Nenalétáš se dost v práci?“

„Jistě. Ale to není ono.“

„Tak o co jde?“

„Řekl bych, že když mu vypovídají oči a v kapse mu necinká ani

penny, že se život se starým dobrým Dizzym moc nemazlí.“

„Naprosto souhlasím. Ale co s tím máš společného?“

„Chtěl bych se s ním podívat, jestli Ali Baba něco nechal v těch

zatracených nádobách.“

Biggles zíral. „Ty ses taky zbláznil?“

„Vždycky jsem byl trochu trhlý. Alespoň mi to říkají. Ale nech si

to vysvětlit. Tahle malá cesta, kterou navrhuji, by byla úplně neofici-

ální. Nikdo nemusí vědět, kam jsem se vypravil.“ Bertie se pokorně

zašklebil. „Slyšel jsem toho totiž tolik o královně ze Sáby, že mám

hroznou chuť hledat její náramky, nákotníčky a přívěsky. Takový ná-

kotníček bych si s chutí zkusil.“

„Zaraz, počkej chvíli,“ přerušil ho Biggles. „Víš vůbec, co ří-

káš?“

„Naprosto.“

„To myslíš opravdu vážně?“

„Tak to se vsaď, úplně vážně. Změna vzduchu by mi jenom pro-

spěla. A hrnec plný zlata by také neškodil.“

Biggles hovořil pomalu a s důrazem. „Musíme si to vyjasnit. Ří-

káš, že jsi připraven dát dohromady peníze, koupit letadlo a odletět s

Dizzym k hromadě starého kamení, o které si nadšeně představuje, že

to je Ophir?“

„Takový je můj plán, starý brachu. Pochopil jsi,“ potvrdil Bertie

– 18 –

rozjařeně. „Je nejvyšší čas, aby se někdo podíval do těch hrnců.“

Biggles se k němu zvolna naklonil a řekl: „A je ti jasné, hochu, že

tenhle tvůj nápad tě nejspíš přijde hodně draho?“

„Mám pocit, že máš pravdu.“

Biggles chvíli přemýšlel. Podíval se postupně na Algyho a na

Gingera, pak zpět na Bertieho. Pokračoval: „Chtěli bychom samo-

zřejmě Dizzymu pomoci, ale nemyslím, že by celé břemeno tohoto

podniku mělo ležet jen na tobě.“

„Mám to snad chápat tak, že se k nám chceš přidat?“

„Takový blázen nejsem. Asi jste zapomněli, že mám práci. A i

kdybych neměl, dobře bych si rozmyslel, než bych svůj roční plat

spláchnul do výlevky.“

„Tak co máš za lubem?“

„Abychom se vy hnuli jakémukoliv nedorozumění, musíme si

věci dobře vyjasnit. Já tu budu muset zůstat. Ale proč by měl jen Ber-

tie sehnat všechny peníze na letadlo? Mohli bychom se přece spojit a

všichni na výpravu finančně přispět. Každý by se pak podílel na zisku,

pokud by nějaký byl, podle toho, co by do našeho podniku vložil.“

„To je správná řeč,“ souhlasil Dizzy nadšeně.

„A proč kupovat letadlo?“ pokračoval Biggles. „Chcete-li se vlá-

čet s náhrobními kameny, budete potřebovat nákladní letadlo a ne ně-

jaký starý Tiger Moth. A až skončíte ten svůj podnik a budete chtít

prodat váš stroj, uvědomte si, že starší letadla se špatně prodávají.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptal se zvědavě Ginger.

„Řada leteckých společností teď vyměňuje vybavení a pořizuje si

nové typy. Buď původní stroje prodávají, nebo si je nechávají jako

rezervy. Tak například Starways už nelétá na Dakotách, ale pořád si

ponechává potvrzení o jejich způsobilosti k letu pro případ nouze.

Jistě by rádi jednu prodali, ale nemyslím, že to bude nutné. Pravděpo-

dobně by vám jednu pronajali za denní zálohu, která by pokryla even-

tuální škodu, pojištění a podobně. To by bylo podstatně levnější, než

kupovat stroj, kterého byste se potom obtížně zbavovali. Vezmeme-li

v úvahu všechno, co nám Dizzy řekl, výprava by neměla zabrat příliš

času. Počítám, že sotva týden. Jestli chcete, zatelefonuji Tommymu

Thomasovi ze Starways a zjistím, zda by mohl pronájem letadla zaří-

dit.“

„Byl bych rád, kdybys to zkusil,“ souhlasil Bertie.

– 19 –

Biggles se podíval na Dizzyho. „Máš civilní licenci?“

„Nemám. Ale to neznamená, že nemohu pilotovat letadlo.“

„V tomto případě nemůžeš. Rozhodně nechci jednat proti předpi-

sům. Může řídit Bertie. Ušetří to spoustu nepříjemností, kdyby nastaly

nějaké komplikace.“

„Jaké komplikace by měly nastat,“ řekl Dizzy. „Šlo by pouze o

let tam a zpět.“

Biggles se slabě usmál. „To by ses divil. Neletíš služebně, kde se

o tebe stará celá organizace. Předpokládejme tedy, že se mi podaří

získat stroj. Kdo další poletí? Samozřejmě Bertie, protože to byl jeho

nápad. Mohu postrádat Algyho nebo Gingera. Co ty Algy?“

Algy pokrčil rameny. „Nijak zvlášť se mi nechce. Kdyby chtěl

být Ginger třetí do party, tak mi to nebude ani v nejmenším vadit.“

„Dobrá. Algy tu může zůstat se mnou a postarat se o věci tady.

Vyřídím se šéfem vaše dovolené a pak se podívám po letadle. Potom

si můžete sami zařídit, co budete potřebovat. Vezměte si s sebou

všechno, co budete potřebovat, potraviny, dostatek vody a tak dále.

Asi by se hodilo vzít s sebou také pár věcí, které snad nebudete potře-

bovat.“

„Co myslíš?“

„Nářadí. Náhradní součástky. Příruční lékárničku. Můžete si ji

vypůjčit z Gadfly. Sám jsem ji dával dohromady, a tak vím, že tam je

všechno, co je třeba.“

„Tu snad potřebovat nebudeme,“ řekl Dizzy.

„Věř mi hochu, když sejdeš z vyšlapané stezky, nikdy nevíš, co

budeš potřebovat,“ prohlásil Biggles, když sahal po telefonu. „Vím, o

čem mluvím.“

„Dohlédnu, aby vše potřebné bylo na palubě,“ slíbil Ginger.

Kapitola 4

HROZÍ VÁŽNÉ NEBEZPEČÍ

O pět dnů později vešel Biggles do kanceláře zamyšlený a trochu

přihrbený. Algy vyskočil znepokojeně ze židle.

„Viděl jsi tohle?“ zeptal se Biggles vážně a podával mu večerník.

„Co se stalo?“

„Poslouchej.“ Biggles přeložil noviny, aby měl před očima zprá-

– 20 –

vu, kterou chtěl Algymu přečíst. „Titulek zní: Záhada zmizelého leta-

dla.“ A pokračoval: „Letadlo, údajně Dakota IV, bylo nalezeno opuš-

těné na pobřeží Jižní Arábie. Bylo spatřeno patrolujícím letadlem

R.A.F. a existuje domněnka, že se jedná o britský stroj s tříčlennou

posádkou, který načerpal pohonné látky v Adenu a pak pokračoval do

cílového místa, které mělo být údajně v Jižní Africe. Úřady nechápou,

jak je možné, že se letadlo odchýlilo tak daleko od svého kursu. Bylo

zahájeno letecké pátrání po třech zmizelých mužích. Opuštěné letadlo

bylo dopraveno do Adenu pilotem R.A.F. Jestliže pohřešovaní letci

nebudou do zítřka nalezeni, pátrání bude odvoláno.“

Biggles hodil noviny Algymu na stůl. „Tak takhle jsme dopadli,“

řekl ponuře.

„Odkud je ta zpráva?“

„Poslal ji dopisovatel Associated Press v Adenu. Je včerejší.“

„To znamená, že pátrání už bylo odvoláno.“

„Předpokládám, že to jsou bohužel oni.“

„Rozhodně. Dakota IV, tříčlenná posádka… i náhoda má své me-

ze. Teď víme, proč už jsme nedostali sebemenší zprávičku od doby,

co nám přišel telegram z Adenu, že dorazili. Myslel jsem, že se kaž-

dou chvíli dozvíme, že už letí zpět.“

„Podnik nebyl asi tak snadným soustem, jak se Dizzy domníval,“

pousmál se smutně Biggles.

„Co se jen mohlo stát?“

„Letadlo bylo v pořádku. Jinak by se nedostali k cíli. Něco se

muselo stát, když tam dorazili,“ usuzoval Biggles.

„Nic mě nenapadá,“ pokrčil Algy rameny.

„Nejsnadnější odpověď je, že se dostali do konfliktu s nějakými

Araby. To by vysvětlovalo, že jsou pohřešováni všichni. Kdyby se byl

jeden z nich někam zřítil, nebo se mu přihodilo něco podobného,

ostatní by ho byli okamžitě dopravili letadlem zpět do Adenu.“

„Co budeme dělat?“

„Jenom my víme, kam se přesně vydali a co skutečně podnikali.

Musíme se tam vypravit a podívat se po nich.“

„A co ty řeči o cestě do Jižní Afriky?“

„To byla falešná stopa. Museli ohlásit, kam míří, když opouštěli

Aden, ale ze zcela pochopitelných důvodů nechtěli říci nic o tom, že

poletí podél pobřeží k Ophiru. Kdyby to řekli, a vzhledem k tomu, že

– 21 –

to je zakázané území, byli by jim odlet nepovolili.“ Biggles přecházel

po místnosti sem a tam. „Neměl jsem jim to nikdy dovolit. Je nejvyšší

čas si uvědomit, že tyhle výpravy za poklady vždycky nakonec špatně

dopadnou.“

„Budeš o tom muset říct plukovníkovi.“

„Samozřejmě. Udělám to hned. S každou další hodinou klesá na-

děje, že je najdeme živé.“ Plukovníkova linka byla obsazená. Biggles

si vzal večerník. „Zůstaň tady,“ řekl Algymu, když opouštěl místnost.

Plukovník ho přijal s výrazem údivu ve tváři. „Copak se děje?“

zeptal se. „Zdá se, že vás něco trápí.“

„Mám opravdu starosti, pane,“ odpověděl Biggles. „Musím se

vám k něčemu přiznat. Než začnu, mohl byste si přečíst tuto zprávu?“

Položil noviny na stůl svého velitele a ukázal mu místo, kde byla in-

formace otištěna.

„A co má být?“ zeptal se plukovník, když zprávu pročetl.

„V tom stroji byli Lissie a Hebblethwaite.“

„Proto jste pro ně požádal o dovolenou?“

„Ano, pane.“

„S čím si to, u čerta, zahrávají?“ Plukovník se zachmuřil. „Což-

pak nevěděli, že Adenský protektorát je území, které civilní letadlo

nesmí bez zvláštního povolení přeletět?“

„Věděli to, pane. Já také. Přiznávám se, že jsem pochybil, když

jsem jim dovolil letět, ale okolnosti byly poněkud specifické.“

„Doufám, že byly opravdu velice specifické, jinak by si to někdo

šeredně odskákal,“ řekl plukovník přísně. „Ztratil jste snad rozum?“

„Zdá se mi, že ano, pane. Ale teď jde o to, že nejsou-li mrtví, bu-

dou brzy – pokud něco nepodnikneme.“

„Mám to chápat tak, že se tam chcete vydat?“

„Ano, pane.“

„Máte představu, kde by mohli být?“

„Vím, kam měli namířeno a co chtěli podniknout.“

Plukovník se opřel o opěradlo židle a přiložil k sobě špičky prstů.

„Bude lepší, když mi to povíte,“ vyzval Bigglese.

„Všechno to začalo před dvěma týdny, kdy za mnou přišel do mé

kanceláře major britského letectva Digswell, důstojník, kterého jsem

znal z našeho útvaru,“ začal Biggles a vypověděl v kostce, co násle-

dovalo.

– 22 –

Plukovník ho tiše vyslechl. „Vypadá to, že jste všechno popletli,“

byla jeho první reakce. „Měl jste nejdřív přijít za mnou, byl bych se

pokusil získat pro vás povolení a mohl jste se ujmout té operace sám.“

„To teď vím také, pane, ale vysvětlil jsem vám, proč chtěl

Digswell udržet celou věc pod pokličkou. Kdybych letěl, byl bych asi

pohřešovaný teď i já, když povážíte, že nejen všichni tři v letadle byli

zkušení piloti, ale navíc, že Digswell znal každou píď území, neboť

sloužil v Adenu skoro tři roky. Tak jak se situace vyvinula, domnívám

se, že je dobře, že tady zůstal někdo, kdo věděl všechno o celém plá-

nu.“

„Chcete tam tedy letět a zjistit, co se stalo?“

„Ano, pane.“

„Kdy?“

„Čím dříve tím lépe. Raději hned.“

„Jakým letadlem chcete letět?“

„Vyhovoval by nám Proctor.“

„Zamýšlíte vzít s sebou Laceyho?“

„Chtěl bych, pro případ, že bych potřeboval rezervního pilota.“

„Uvědomujete si, že kdyby se cestou nebo později něco přihodi-

lo, budu tu muset odpovídat na řadu nepříjemných otázek?“

„Toho si jsem plně vědom, pane, a velice mě to mrzí. Budu se

opravdu snažit, aby se tentokráte nic nepříjemného nepřihodilo. Kdy-

bych měl jinou možnost, nikdy bych vás do toho nezasvěcoval. Ale

jsou ohroženy lidské životy.“

„Proto vás nechám letět. Co ode mne ještě potřebujete?“

„Velmi by nám pomohlo, kdybyste se mohl spojit s Adenem a in-

formovat je, že letecká policie se zapojila do problému s Dakotou.

Dále pak, že jsem na cestě a povedu pátrání. Kdyby mi laskavě vyšli

vstříc a poskytli veškerou nutnou pomoc. Dakota byla odvezena zpět

do Adenu. A tak bych velice ocenil, kdyby mi velící letecký důstojník

v Adenu dovolil prohlédnout ji. Snad bych tam našel vysvětlení toho,

co se vlastně přihodilo.“

„Jistě,“ souhlasil plukovník. „To zařídím. Máte nějakou předsta-

vu o tom, co se mohlo stát?“

Biggles zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Mohu se jen dohadovat, ale k

ničemu konkrétnímu nedocházím. Možná, že došlo k srážce s nepřá-

telskými Araby nebo s nájezdným kmenem z Jemenu či ze Saudské

– 23 –

Arábie. Jsem si samozřejmě jistý, že naši chlapci by nepoužili zbraní.

Snad jen kdyby byla situace opravdu beznadějná. Jestliže by došlo k

boji, zůstaly by tam po něm stopy. Našly by se pravděpodobně prázd-

né nábojnice a také asi průstřely či stopy po kulkách na letadle. Ale

zřejmě tam k ničemu takovému nedošlo. Kdyby naše skupina podlehla

v boji, jejich těla by tam ležela.“

„Mohli odejít a zabloudit v poušti?“

„Uvažoval jsem o této možnosti, pane, ale neměli důvod jít do

pouště, to by znamenalo přejít vrcholky kopců. To, co hledali, bylo

níže, blíž k pobřeží. Navíc, neopustili by letadlo nehlídané. Dva by šli

a jednoho by nechali na stráži. V případě vážných problémů by muž

odlétl zpět do Adenu pro pomoc.“

Plukovník přikývl. „To je rozumná úvaha.“

„Jediné místo, kde můžeme záhadu rozřešit, jde-li to vůbec, je

přímo tam. A proto, budete-li, pane, souhlasit, rád bych se tam vypra-

vil.“

„Nezdržte se tam dlouho.“

„Děkuji vám velice, pane. S trochou štěstí bychom měli být zpět

za týden.“

„Pošlete mi zprávu, zjistíte-li něco.“

„Rozkaz, pane.“

„Výborně. A teď už byste se měl raději chystat na cestu.“

„Neztratím ani vteřinu, pane.“

Biggles se vrátil do své kanceláře. „Je to O.K.,“ oznámil. „Náčel-

ník nic nenamítal. Odlétáme s Proctorem. Okamžitě. Musíme sebou

hodit.“

Je snadné si představit, jak vypadaly následující hodiny. Biggle-

sovi se zdálo, že neletí dost rychle. Už dlouho neměl takové obavy a

nebyl tak zneklidněn. Nejen že měl strach o životy svých dvou přátel,

ale také mu nebylo příjemné pomyšlení na možné veřejné vyšetřování,

kterému by se letecká policie nevyhnula, kdyby pohřešované přátele

nenašel. Dorazil do Adenu s očima zarudlýma, unavený z obav o přá-

tele a z dlouhých hodin s kniplem Proctora v rukou. Z hluboka si od-

dechl, když večer druhého dne po tom, co opustili Anglii, dosedl na

letiště R.A.F.

Hlásili se s Algym okamžitě u velitele posádky a zjistili, že plu-

kovník dodržel slovo a jsou již očekáváni.

– 24 –

„Nevím, co byste mohli ještě podniknout, o co jsme se už sami

nepokusili,“ řekl velitel upřímně.

„Máme určité informace, které nám dávají jistou naději,“ opáčil

Biggles. „Budete-li, pane, souhlasit, chtěl bych se podívat na místo,

kde byla Dakota nalezena.“

„Vzhledem k tomu, že jsem pověřen vám vyjít ve všem vstříc,

souhlasím, ale s podmínkou, že to, co podniknete, až opustíte letiště a

Aden, bude naprosto na vaši zodpovědnost. Samozřejmě kdybyste se

dostal do nesnází, udělali bychom všechno, abychom vám pomohli,

ale zapřísahám vás, pokuste se nevyvolat rozruch. Situace je tu už tak

dost explosivní.“

„Ubezpečuji vás, že udělám všechno, co bude v mých silách,

abych se vyhnul potížím,“ slíbil Biggles. „Chtěl bych odstartovat brzy

ráno, jakmile bude dost světla. Byl bych vám velmi vděčen, kdybyste

nám nechal natankovat plnou nádrž. A také bych si nyní rád prohlédl

Dakotu, je-li to možné.“

„Jistě. Dám k tomu okamžitě příkaz.“ Důstojník sáhl na zvonek.

Seržant, který zřejmě na zazvonění čekal, vstoupil a zasalutoval.

„Zaveďte tyto policejní důstojníky k Dakotě,“ nařídil mu velitel

stanice.

Biggles a Algy následovali svého průvodce do hangáru, kde byla

Dakota umístěna.

„Nenašli jsme na ní nic porouchaného,“ řekl seržant. „Jestli chce-

te slyšet můj názor, mohu vám říct, že to je zvláštní.“

„Neptal jsem se vás, seržante, ale máte naprosto pravdu,“ souhla-

sil Biggles. „Je to velice zvláštní.“

S Algyho pomocí začal důkladnou prohlídku letadla. Skoro hodi-

nu hledali, ale nenašli nic, ani náznak něčeho, co by záhadu mohlo

vysvětlit. Začínalo se šeřit a již se chystali odejít, když Bigglese ještě

něco napadlo. Otevřel nouzovou skřínku, aby zkontroloval její obsah.

„Není tu brašna první pomoci,“ řekl udiveně.

„Opravdu tam není?“

„Není.“

„Ale měla by být.“

„Samozřejmě. Slyšel jsi Gingera, slíbil, že dohlídne, aby ji tam

dali.“

„To nevypadá na něho. Něco takového by nikdy nezanedbal.“

– 25 –

Biggles se zamračil. „Nechápu to. Vsadil bych poslední penny, že

tam tu brašnu dal, dokonce sám osobně.“

Biggles šel k východu z hangáru a oba se s Algym vrátili k ser-

žantovi. „Byl někdo v Dakotě potom, co jste ji tu zaparkovali?“

„Ne, pane. Mimo mne ovšem.“

„Nic z něho nebylo vyneseno?“

„Ne, pane.“

„Jste si tím naprosto jist?“

„Naprosto, pane. Něco chybí?“

„Ano,“ odpověděl Biggles pomalu. „Částí vybavení letadla byla

brašna první pomoci uložená v přihrádce. To je jediné, co chybí. Byla

černá a označená červeným křížem.“

„Dávám vám svoje slovo, pane, že v přihrádce nebyla, když sem

stroj dopravili. Sám osobně jsem provedl kontrolu inventáře. Zápis má

u sebe velící důstojník. Nechci přísahat, že žádný z našich hochů by

nikdy nic neštípnul, ale kabela první pomoci by jim k ničemu nebyla.

Rozkaz zněl, že nikdo k letadlu nesmí a pokud vím, tak ho nikdo ne-

porušil.“

„Jenže teď tam kabela není.“

„Buď tam nikdy nebyla uložena, pane, nebo ji někdo vzal dřív,

než jsme se ujali letadla my,“ řekl seržant.

„Neříkám, že jste ji vzal,“ řekl Biggles. Otočil se k Algymu.

„Musel ji vyndat někdo z našich. Pravděpodobně když byl stroj na

zemi. Nic nenasvědčuje tomu, že by byla použita v kabině letadla.

Kdyby ji potřebovali za letu, člověk by předpokládal, že uvidí na pod-

laze kousky obvazů nebo něco podobného.“

„Jestliže ji vyndali ze skřínky, proč ji nevrátili zpět, kam patřila.

Přece by ji nenechali povalovat venku.“

Biggles zavrtěl hlavou. „To mě zaráží. Ale stát tady a zírat na le-

tadlo nám nepomůže. Možná, že je ráno najdeme. Raději se půjdeme

trochu najíst a najdeme si nocleh.“ Biggles se znovu obrátil na seržan-

ta. „Děkujeme vám za ochotu. Ráno, jakmile bude dost světla, poletí-

me a podíváme se na místo, kde byl stroj nalezen. Mimochodem, ne-

tušíte, co se asi mohlo stát?“

„Ne, pane. Pamatuji se na nadporučíka Digswella, tak jak jsem ho

znával. Byl vždycky divoký. Všechno co mohu říct je, že nejsou na

pobřeží. Naši piloti prohledali každou píď země a letěli při tom hodně

– 26 –

nízko. Kdyby tam pohřešovaní byli, nemohli je přehlédnout, ať už

živé nebo mrtvé. Když byla Dakota objevena, nikdo u ní nebyl. Ani

nikde v okolí.“

„Kam mohli jít?“

„Pokud nešli plavat do moře, kde je mohli napadnout žraloci, kte-

rých je tam plno, museli jít do kopců. Jestli to skutečně udělali a ztra-

tili se ve velké poušti na druhé straně, nedoufejte, že je ještě někdy

uvidíte. Člověk tam bez spousty vody dlouho nepřežije.“

„Obávám se, že máte pravdu,“ řekl tiše Biggles, když se otočil a

odcházel.

Kapitola 5

SAMÉ DOHADY

Ráno byl Bigglesův odlet pozdržen o několik minut leteckým dů-

stojníkem, který se představil jako Smith. Byl ve službě.

„Slyšel jsem,“ poznamenal, „že Digswell byl jedním z posádky

na palubě Dakoty.“

„To souhlasí,“ potvrdil Biggles. „Znal jste ho?“

„Velmi dobře. V Iráku jsme byli u stejné eskadry. Proč se sem

znovu vypravil?“

Biggles zaváhal. „Řeknu vám to, ale musí to zůstat mezi námi.

Když tu byl posádkou, musel nouzově přistát na pobřeží a ztratil něco,

čeho si velice vážil. Doufal, že to najde.“

„Když jsem slyšel, že tu je, přišlo mi to podivné.“

„Nechápu proč?“

„Protože to není tak dlouho, co se tu objevil nějaký chlapík a vy-

ptával se na něho.“

Bigglesovo na oko lhostejné chování se rázem změnilo v proni-

kavý zájem. „Skutečně?“

„Ano. Ten den jsem právě sloužil, a tak přišel za mnou.“

„Co chtěl?“

„Nebylo mi to úplně jasné. Zdálo se, že ho vše, co se týká Dizzy-

ho, velice zajímá, i když jsem mu řekl, že tu Dizzy už není. Chtěl vě-

dět, jak dlouho tu pobyl, kdy a proč odešel od útvaru a tak podobně.“

„Dal jste mu ty informace?“

„Jen co jsem si pamatoval. Nebylo to ostatně ani tajné ani důvěr-

– 27 –

né.“

„Řekl vám, proč se tak o Dizzyho zajímá?“

„Ne. Zmínil se jen, že je Dizzyho starý přítel a chtěl by se s ním

spojit. Byl to podivný člověk. Myslím si, že se s ním asi Dizzy sezná-

mil, když tu sloužil.“

Biggles se zachmuřil. „Bylo to před tím, než přiletěla Dakota?“

„Ano. Proto mi přišlo podivné, že Dizzy se tu objevil brzy po-

tom.“

„Jak se ten chlapík jmenoval?“

Smith zapátral v paměti. „Řekl mi své jméno, ale zapomněl jsem

ho. Nebyl mi právě sympatický. To si Dizzy nevybral dobře, takového

kamaráda. A ještě si vzpomínám, měl malou bradku.“

„Nejmenoval se náhodou Majoli?“ zeptal se Biggles.

„Ano! Kápl jste na to. Znáte ho?“

„Ne, ale slyšel jsem o něm.“

„Rozhodně věděl, co chce. Mluvil anglicky jako vy nebo já. Také

arabsky. Slyšel jsem ho hovořit s jedním z našich dělníků.“

„Zmínil se vám, odkud pochází?“

„Jen tak mezi řečí. Prý nedaleko odtud. Pravděpodobně Ethio-

pec.“

„Byl sám?“

„Pokud vím ano. Mluvil se mnou asi hodinu. Pak se sebral a ode-

šel. Od té doby jsem ho neviděl.“

„Hm,“ řekl Biggles zamyšleně. „Děkuji vám, Smithi, a nashleda-

nou!“

„Nashle,“ rozloučil se přátelsky důstojník a vydal se k letištní bu-

dově.

„Co si o tom všem myslíš?“ zeptal se Algy, když kráčeli k Proc-

toru.

„Vůbec nemám představu, jaký si z toho udělat závěr. Víme, že

Majoli se o tuto oblast zajímá, a tak je možné, že se sem prostě vydal.

Vypadá to, že by rád zjistil, kde Dizzy tu minci našel. Je to docela

pochopitelné, jestliže opravdu píše nějakou knihu, jak Dizzy říkal. Je

původem z Ethiopie. Je to zajímavé, když vezmeme v úvahu, co nám

Dizzy vyprávěl o králi Menelekovi. Pořád v tom nenacházím nic špat-

ného. Nás bude spíše zajímat jen to, že byl tady a vyptával se na Diz-

zyho ještě před tím, než přiletěla Dakota. Jen si nedovedu vysvětlit,

– 28 –

jak mohl vědět, že se sem Dizzy chystá.“

„To znamená, že neví, že tu teď Dizzy je.“

„S tím bych si nebyl tak jistý. Byl možná v Adenu, když Dakota

dorazila. Je možné, že Dizzyho zahlédl nebo se dozvěděl, že Dizzy byl

jedním z členů posádky. Také se mohl dočíst v novinách o tom, že

našli Dakotu někde na pobřeží opuštěnou a že její posádka udala jako

cíl své cesty Jižní Afriku. Jestliže věděl, že Dizzy byl na palubě Dako-

ty, nemuselo mu trvat dlouho a dal si dvě a dvě dohromady. Ale s tím

si nemusíme dělat starosti. Čeká nás teď něco mnohem důležitějšího.“

Algy souhlasil.

„Velitel posádky slíbil, že nám nechá natankovat plné nádrže, ale

neuškodí, když si to překontrolujeme,“ řekl Biggles, když docházeli

ke stroji. „Podívej se také, jestli jsou lahve s vodou opravdu plné. Až

vyjde slunce, bude to žíznivá práce.“

„To mi povídej.“

Přestože se v hovoru s Algym Biggles nevracel ke svým staros-

tem, byl pln obav, když odstartoval a obrátil Proctora směrem k vy-

cházejícímu slunci. Měli velmi malou naději, že je posádka Dakoty

ještě živa. V tuto dobu byli jejich přátelé na zemi již několik dnů, a i

kdyby vyrazili na cestu s lahvemi plnými vody, jistě je měli dávno

prázdné. V takovém podnebí byly jejich vyhlídky ty nejhorší. Věděl a

tušil, že to ví i Algy, že to, co podnikají, je vlastně jen rutina. Jsou-li

ztracení muži mrtví, životu je nevrátí. Co však mohli udělat, jen pro

své vlastní uklidnění, bylo zjistit, co se stalo. Ani to nebylo jisté, ale

doufali, že se jim to podaří. Kdyby však neuspěli, záhada zmizení je-

jich přátel by je pronásledovala do konce života.

Dole, po své levici, viděli nyní rozlehlé a pusté vnitrozemí Jižní

Arábie.Vyprahlé, nehostinné, bez stopy zeleně. Jediný dobře viditelný

rys krajiny bylo pohoří, které se táhlo souběžně s třpytícím se Arab-

ským mořem. Jedinými plavidly na něm byly dvě plachetnice směřují-

cí zřejmě k přístavu a poněkud dál pěkná bílá jachta s rozvinutými

plachtami, která plula na východ.

Vzduch byl zatím vlahý a příjemný jako mléko, bez poryvů a tur-

bulencí, které se měly objevit, až bude slunce stoupat k zenitu. Před

sebou měli krátký let, a tak Biggles nepovažoval za nutné šplhat do

výšky. Volil nejkratší cestu k cíli, k nouzové přistávací dráze, vzdále-

né asi sto mil.

– 29 –

Po půl hodině letu se pod nimi konečně objevila. Byla označena

bílým kruhem a na kůlu visel splihle větrný pytel. Na zemi viděli

přesně ty orientační body, které jim popsal Dizzy: vyschlé řečiště a

balvany, které ležely po kopcích jako lavina.

Biggles místo v stále větších kruzích několikrát přelétl a potom,

protože neviděl nikde žádné známky života, šel dolů na přistání. Ne-

vypnul hned motor, ale chvíli popojížděl sem a tam a snažil se najít

místo, kde Dakota zastavila. Ale brzy to vzdal. V měkkém písku byly

všude stopy pneumatik od letadel z Adenu. Zahlédli však také otisky

koňských kopyt. Na jednom místě jich bylo víc a tam Biggles vypnul

motor a vylezl z letadla.

„Jisti si být nemůžeme, ale vsadil bych se, že tady Dakota vypnu-

la motory,“ řekl, když prohlížel půdu. „Zdá se mi, že se tu stopy koní

sbíhají.“ Pak ukázal na olejové skvrny na písku. „A není to dlouho, co

tu stálo nějaké letadlo.“

„Muselo tu být hodně Arabů,“ poznamenal Algy ustaraně.

„Nejsem stopař, ale je docela jasné, že sem přišli a vrátili se zpět stej-

nou cestou. Rád bych věděl, proč sem přijeli a co tu dělali, než zase

odjeli.“

Biggles neodpověděl.

„Měly by tu být i stopy podrážek evropských bot.“

„Byly asi zašlapány,“ řekl Biggles.

Hledali dál, ale žádné další stopy nenašli. Nic co by alespoň na-

povídalo, co se tu přihodilo.

„Vůbec tomu nerozumím,“ řekl opět Biggles. „Kdyby na ně ně-

kdo zaútočil, jistě by se bránili, a jestliže by došlo k boji, ležely by tu

prázdné nábojnice. Bertie a Ginger jistě měli při sobě zbraně.“

Algy pokrčil bezmocně rameny.

Biggles ukázal na severní horizont lemovaný rozeklanými, pus-

tými kopci, které se nyní jiskřily v žáru nemilosrdného slunce. „Pokud

naše skupina nebyla donucena vydat se tím směrem, nevidím žádný

rozumný důvod, proč přes ty kopce šplhat. Musí být tudíž někde na

této straně. Živí nebo mrtvi. Pokud je ovšem neunesli Arabové. Mohli

se s nimi vydat kterýmkoliv směrem a nejspíše by se nezastavili celé

dlouhé míle.“

„Myslíš si, že se to přihodilo?“

„Upřímně řečeno ne. Nedává to smysl. Proč by se Arabové měli

– 30 –

zatěžovat zajatci? Zabili by je a jejich těla by tu nechali ležet. Ne, ně-

co tu nesedí. Zkusíme zrekonstruovat, co si myslíme, že se tu nejspíše

stalo. Dakota sem přiletěla a přistála. O tom není pochyb. Co by naši

kamarádi udělali potom? Kdyby byli okolo Arabové, sotva by opustili

letadlo. Ale oni z něho vystoupili, takže ve chvíli, kdy přistáli, pobřeží

muselo být prázdné. Co pak? Jistě se tu zbytečně nezdrželi. Vyrazili

hned k jeskyni. Čím dříve by ukončili to, kvůli čemu přiletěli, tím

dříve by byli na zpáteční cestě domů. Sotva by tu posedávali na slun-

ci.“

„Neodešli by všichni,“ doplnil úvahu Algy. „Přece by tu nenecha-

li letadlo bez dozoru.“

„Ne, jistě ne. I přátelští Arabové, kteří se tu mohli samozřejmě

namanout a najít letadlo nehlídané, by mohli mít chuť vzít si z letadla

něco lákavého nebo zajímavého. Naprosto s tebou souhlasím. Předpo-

kládejme, že dva se vydali k jeskyni a třetího nechali u letadla. Dizzy

by byl jistě jeden z těch dvou. Byl to jeho podnik a věděl, kde jeskyně

je. Bertie nebo Ginger by zůstali tady. A co se stalo potom? Jestliže se

objevili Arabové, ti dva, kteří vyrazili k jeskyni, je uviděli a vrátili se

zpět. Nenechali by třetího samotného v nebezpečné situaci. Kdyby

byli Arabové přátelští, tak by vše proběhlo hladce. Ale s nepřátelský-

mi Araby by došlo k boji. Jistě by se nevzdali a nenechali se zajmout.“

Algy zavrtěl hlavou. „Takhle se to neseběhlo. V něčem se mýlí-

me.“

„Myslím, že máš pravdu,“ souhlasil Biggles. „Tady jsme narazili

na velkou neznámou. Musíme se vydat k jeskyni. Je to jediná mož-

nost, jak zjistit, co se přihodilo. Snad poznáme, jestli tam byli.“

„A co s letadlem?“

„Budeme věřit, že nám s ním nikdo neuletí. Bude lepší, když ra-

ději zůstaneme spolu. Může se přihodit cokoliv. Konečně nebudeme

pryč dlouho. Jak daleko to je – míli?“

„Řekl bych, že asi tak, víc ne.“

„Můžeme si zkrátit cestu. Popojedeme letadlem až na samý okraj

přistávací plochy.“

To provedli a Biggles opět vypnul motor. „Vezmeme si s sebou

pár lahví vody,“ řekl Algymu. „Ta skaliska budou rozpálenější než

samo podsvětí.“

Algy vzal jednu láhev a druhou podal Bigglesovi. Pak vystoupili

– 31 –

z letadla na třpytící se písek a bez dalšího otálení se vydali k jeskyni

nebo spíše směrem, o kterém předpokládali, že je správný. Řídili se

navršenými kameny, které tvořily jakýsi jazyk vedoucí mírně vzhůru.

Když byli asi v polovině cesty, Biggles se zastavil a zdvihl sirku.

„Jdeme správným směrem,“ řekl. „Jeden z nich si zřejmě zapálil ciga-

retu.“

Došli k úpatí kopce, začali stoupat. Nerovný svah nebyl příkrý,

asi ve sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Chůze mezi kameny byla však ob-

tížná a jak předvídal Biggles, vedro přímo úmorné. Asi po deseti mi-

nutách se dostali na široký pás navátého písku, nepochybně místo, o

kterém jim Dizzy vyprávěl. A hned na to se jim potvrdilo, že jsou

opravdu na správné stopě. Algy ukázal na odhozený nedopalek cigare-

ty.

„Až sem jistě došli,“ řekl Biggles. „Nedovedu si totiž představit

nikoho, kdo by sem šel a kouřil při tom anglickou cigaretu. Tamhle

leží první povalený sloup, který Dizzy uviděl. Podívej, přímo před

námi. Za ním by měl být další.“

A byl. Šli kousek dál, dívali se po dalších sloupech a pak se za-

stavili a prohlíželi si prostor před sebou. Nic zvláštního vidět nebylo,

jen hromady kamenů různých velikostí a tvarů navršených bez ladu a

skladu. O kousek dále, po jejich pravé straně, se pahorek svažoval do

nepříliš prudkého srázu.

„Tady to je,“ řekl Biggles a pokročil rychleji.

„Nevidím žádnou průrvu,“ poznamenal Algy.

„Nějaká tu být musí.“

Pokračovali až ke kraji srázu, ale žádnou trhlinu nebo něco po-

dobného nenašli.

„Asi jsme dorazili na špatné místo,“ řekl Algy. „Problém je v

tom, že celá strana toho zpropadeného pahorku vypadá stejně.“

Biggles neodpověděl. Hodně kamenů se ze srázu uvolnilo a leže-

ly rozhozené u úpatí pahorku. Biggles se díval na hromadu, která vy-

padala, jakoby se utrhl kus stěny.

„Na co se díváš?“ zeptal se Algy zvědavě.

„Na ty kameny. Neleží tu dlouho. To poznáš podle rozdílné barvy

jejich hran. Byly vystaveny slunci teprve nedávno. Nejsou ještě zvět-

ralé.“

„Ty si myslíš, že by mohli být pod nimi?“ Algyho hlas byl pouhý

– 32 –

šepot.

„To mám právě na mysli,“ odpověděl Biggles. „Víme, že sem do-

šli, ale nevrátili se. Tady může být odpověď.“

Algy si olízl oschlé rty. Nepromluvil.

„Vzpomínáš si, jak Dizzy jeskyni popisoval?“

„Matně.“

„Osvěžím ti paměť. Když jsem se ho zeptal, proč nešel dovnitř,

řekl, že vchod vypadal, jakoby se měl při prvním doteku zřítit.“

„Máš pravdu.“

„Tak si říkám, jestli byli dost opatrní,“ řekl Biggles ponuře.

Kapitola 6

V PASTI

To, co posádka Dakoty podnikla, když letadlo dosedlo u cíle, se

téměř vůbec nelišilo od toho, co předpokládal Biggles. Nebylo na tom

nic neobyčejného, neboť se chovali přesně tak, jak se dalo očekávat.

Krátce řečeno, když si prohlédli okolí, rozhodli se vyrazit k jeskyni,

kterou Dizzy žertovně nazýval Ali Babův úkryt. Všichni hořeli samo-

zřejmě zvědavostí, aby konečně viděli, co je v jeskyni ukryto.

„Někdo by tu měl raději zůstat a pohlídat letadlo,“ řekl Ginger.

„To nebude nutné. Budeme pryč jen pár hodin,“ odpověděl Diz-

zy. „Tudy projde lidská noha sotva jednou za rok.“

„To mi je jedno,“ odporoval Ginger. „Jsem si jistý, že kdyby tu

byl Biggles, nenechal by letadlo bez dozoru. Nemyslím, že by ho ně-

kdo ukradl, ale kdyby se tu objevili Arabové a nikoho tu nenašli, moh-

li by letadlo třeba poškodit. A až se vrátíme, nebudeme chtít ztrácet

čas tím, že bychom museli kontrolovat, zda je všechno v pořádku.“

„Ginger má pravdu,“ souhlasil Bertie.

„Tak dobře, ať je po vašem,“ ustoupil Dizzy. „V tom případě se

musíme rozhodnout, kdo půjde a kdo zůstane. Já bych jít měl, znám

cestu.“

„Takže se rozhodne mezi mnou a Gingerem.“ Bertie se otočil ke

Gingerovi. „Hodíme si mincí, kdo půjde?“

„O.K.“

Bertie vyndal z kapsy minci a přehodil ji z dlaně do dlaně. Ginger

prohrál. „Je to poctivé,“ řekl. „Zůstanu.“

– 33 –

Takže všechno skutečně proběhlo tak, jak Biggles předpokládal,

pouze nemohl vědět, který z mužů u letadla zůstal.

„Vyrazíme,“ řekl Dizzy, který teď, když už byli blízko cíle, spě-

chal uskutečnit to, co mu leželo v hlavě už celé měsíce. „Raději si

vezmeme klobouky,“ radil. „Slunce pálí víc, než se zdá a rozhodně si

nemůžeme dovolit, aby si někdo z nás uhnal úpal.“

„Máte svítilnu?“ zeptal se Ginger. „Budete ji asi potřebovat.“

„Mám ji v kapse.“

„A co kabelu na ten poklad?“ zakřenil se Ginger.

„Vezmu si tornu,“ řekl Bertie. „Možná, že najdeme něco, co by

stálo za to vzít domů. Člověk nikdy neví.“

„Také byste si měli s sebou vzít nějakou vodu,“ radil Ginger.

„Pro lásku boží,“ protestoval Dizzy netrpělivě. „Řekl jsem přece,

že budeme zpátky za pár hodin.“

Ginger pokrčil rameny. „Dělej, jak myslíš. Ale rád bych ti něco

řekl. Létám s Bigglesem dost dlouho a vím, že by neodešel ani na sto

yardů od letadla, v tomhle podnebí, bez láhve vody. Můžete se zdržet.

Tak proč riskovat?“

„Asi máš pravdu,“ povzdechl Dizzy otráveně. „O.K. Ať někdo

vezme vodu.“

Bertie vlezl do kabiny a vrátil se s dvěmi služebními lahvemi a

tornou přes rameno. „Vzal jsem také suchary, kdybychom poklad pře-

bírali déle než…“

„Už toho nech a pojď,“ přerušil ho Dizzy a okamžitě vykročil k

sluncem rozžhaveným kopcům.

Bertie sotva stihl říct Gingerovi „Na brzkou viděnou, brachu,“ a

vyrazil za ním.

Ginger se za nimi díval, dokud z nich nezbyly dvě tečky v tetelí-

cím se rozžhaveném vzduchu. Den sice teprve začínal, ale slunce již

rozpalovalo holou a pustou zem. Rozhodl se, že nejlépe bude, když se

uchýlí do kabiny letadla. Ale tam začalo být brzy tak dusno, že vylezl

opět ven a sedl si na jediné místo, kam sluneční paprsky nepronikly,

do stínu, který vrhaly křídla a trup letadla.

Také Dizzy i Bertie záhy pociťovali sálavé vedro, přestože s ním

počítali a podle toho se také oblékli. Žhavý písek je pálil na chodi-

dlech i skrze podrážky bot. Chvílemi se obraceli, aby se ujistili, že je s

letadlem všechno v pořádku. Bylo. Na dlouhé písčité pláži nebylo ani

– 34 –

živáčka.

Jestliže byl písek nepříjemně horký a chůze po něm nebyla nijak

zvlášť příjemná, pak lezení přes množství kamenů, ke kterým brzy

dorazili, bylo ještě horší.

Nemluvili, oba věděli, že v takových podmínkách je lepší mít ús-

ta zavřená. Po namáhavém výstupu došli k dlouhé římse, asi čtyřicet

nebo padesát yardů široké, pokryté vysoko navátým pískem.

„To je ten rakib, o kterém jsem vám říkal,“ řekl trochu zchváceně

Dizzy. Na chvíli se zastavili, aby nabrali dech. „Tady jsem dosedl,

když jsem vyskočil padákem.“

„Je odtud vidět i přistávací plochu,“ poznamenal Bertie. „Vypadá

to, že naše Dakota je v pořádku.“

Dizzy opět vykročil.

„Počkej, nežeň to tak,“ protestoval Bertie. „Nač ten spěch? Ne-

chceš přece, abychom se uštvali hned na začátku. Máme na to celý

den.“

Ale Dizzy, poháněný vzrušením, se nezastavil. „Podívej, tady je

první sloup, který jsem spatřil,“ volal, když míjeli drážkovaný sloup z

poloviny pohřbený v písku. „Támhle, kousek dál, je další.“

Bertie se rozhlížel kolem. „Poslyš, starý brachu, soudě podle ote-

saných kamenů, které tu všude okolo vidím ležet, muselo tu být kdysi,

v dávných dobách, opravdu něco mimořádného. Možná, že máš prav-

du. Mohlo to být místo, kde stál Ophir. Co se tu asi mohlo stát. Nej-

spíš zemětřesení.“

„To je nakonec jedno,“ opáčil Dizzy lehkomyslně. „Teď mě ruiny

nezajímají.“

„Ale stejně to je velice zajímavé. Dovedu si představit, jak ti by-

lo, když jsi vyskočil padákem, dosedl sem a cítil se jako zpitomělý

orel. Dopadnout na skaliska by nebylo nic příjemného. Měl jsi oprav-

du štěstí.“

„Ale nic veselého na tom nebylo. Přímo proti nám je útes.“

Zastavili se, aby se ještě naposled podívali na Dakotu. V horkém

tetelícím se vzduchu připomínala spíše rozšlápnutého brouka než leta-

dlo. Gingera neviděli, ale starosti jim to nedělalo, nečekali, že bude

stát na žhavém slunci.

Šli dál a asi po stu yardech uviděli před sebou cíl své námahy:

puklinu, vchod do hrobky nebo do jeskyně.

– 35 –

„Tady je to,“ zvolal nadšeně Dizzy. „Vypadá to přesně tak, jak

jsem to tehdy viděl.“

Zastavili se u prasklého zdiva vchodu a zkoumali trhlinu.

„Připadá mi, že od té doby, co jsem tu byl, se puklina poněkud

rozšířila. Ne, že by to vadilo. Lepší širší než užší,“ řekl Dizzy.

Bertie si nasadil svůj monokl, podíval se na trhlinu a pak výš na

šedou skálu, která se nad ní tyčila. Připadalo mu, že je trochu naklo-

něná. „Hochu, nezdá se mi to ani trochu bezpečné,“ poznamenal kri-

ticky.

„Říkal jsem vám to,“ odpověděl Dizzy a vytáhl z kapsy svítilnu.

„To byl jeden z důvodů, proč jsem nešel dovnitř. Ale když uvážíš, že

je to tu tak celá tisíciletí, nemyslím, že bychom si s tím měli dělat sta-

rosti.“

Z Bertieho výrazu bylo jasné, že není nijak nadšen. „Mně připa-

dá, že by stačil jeden trochu silnější otřes a všechno by se naráz zříti-

lo.“

„Nebudeme přece s ničím hýbat. Konečně není tu nic, co bychom

měli odstranit. Vchod vypadá sice trochu vratký, ale uvnitř je to samá

skála. Jen a jen skála. Až tam polezeme, musíme být opatrní, abychom

neuvolnili nějaký kámen.“

„Spolehni se, netoužím, aby mi na hlavu spadla hromada šutrů,“

odpověděl Bertie a pokračoval vážně. „Zaráží mě, že si toho místa

ještě nikdo nevšiml. Je tak nechráněné, kde kdo ho mohl vidět.“

„Sem nikdo nepřijde.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nedovedu si prostě představit, že by se sem někdo vypravil.

Proč by potil krev a plahočil se po skalách? Našel jsem místo jen pro-

to, že jsem na něj náhodou spadl.“

„Všechno mi připadá příliš snadné,“ řekl Bertie nedůvěřivě. „Je

to první hledání pokladu, o kterém jsem kdy slyšel, kde se nemusí

kopat.“

„Dobrá,“ řekl Dizzy trochu naštvaně. „Jestli nechceš, půjdu tam

sám.“

„Otázka není chtít nebo ne, milý brachu. Chci prostě říct, že dřív,

než člověk skočí, tak se má podívat kam skáče.“

„A co jsi čekal? Vchod jako do podzemní dráhy? Já tam jdu.“

Dizzy si klekl a podíval se dovnitř. „Všechno je stejné, jako když

– 36 –

jsem to viděl poprvé,“ oznámil nadmíru spokojeně. „Kamenné desky i

vysoké nádoby. Klidně teď připustím, že jsem se bál, že by to mohl

najít někdo jiný.“

„Dobře, pojďme dovnitř a prohlédneme si to tam.“

Dizzy držel svítilnu před sebou a opatrně lezl dovnitř. Dával po-

zor, aby se nedotkl drsných rohů kvádrů, které vyčnívaly po obou

stranách. Bertie ho následoval a po chvíli stáli oba v jeskyni. Přejeli

po stěnách světlem a viděli, že jeskyně je značně prostorná a hluboká.

Jejího konce nedohlédli. O zdi byly opřeny kamenné desky a před

nimi stály nádoby asi tři stopy vysoké. Na všech byla víka. Stěny byly

hladké a strop klenutý.

„To není přírodní jeskyně,“ řekl Bertie. „Vytesali ji do skály ně-

jací dříči. Pěkná a chladná. Je to pohoda nebýt na tom žhnoucím slun-

ci.“

Dizzy souhlasil. „Teď chápeš, proč jsem si myslel, že jeskyně

může být dílo lidských rukou. Uvědomuješ si, že jsme možná první

lidé, kteří tu stojí po třech tisíciletích? Pojď, podíváme se, co je v ná-

dobách.“

Dizzy přistoupil k nejbližší a snažil se sundat víko z jejího hrdla.

Chvíli trvalo, než se mu to podařilo, ale konečně uspěl a strčil ruku

dovnitř. Zřejmě nic nenašel, ruku vytáhl a posvítil si do nádoby.

„Na dně něco je, ale nemohu rozeznat co,“ hlásil. „Muselo to tam

ležet velmi dlouho a přilepilo se to ke dnu.“

„Vydloubni to.“

Dizzy to zkusil, ale nic ven nedostal. „Budu to muset zkusit ji-

nak,“ řekl. Obepnul nádobu oběma rukama, otočil ji dnem nahoru a

klepl s ní o zem. Na podlaze zůstalo ležet několik předmětů a jakási

brašna. Zpuchřelá věkem praskla a vypadla z ní malá hromádka stří-

brných mincí.

„Senzace!“ vykřikl Dizzy. „A máme to.“ Začal sbírat mince a dá-

val si je do kapsy.

„To nemusíš,“ řekl Bertie. „Vždyť jsem s sebou vzal tornu.“ Sun-

dal ji z ramene a s lahvemi vody uvnitř ji opřel o stěnu. „Navrhuji,

abychom složili na hromádku všechno, o čem usoudíme, že to stojí za

to vzít domů a pak teprve dali do torny.“

Dizzy prohlížel ostatní věci, které byly v nádobě. Většinou tmavé

hnědé předměty, které vypadaly jako kousky starého vyschlého dřeva.

– 37 –

Ať už to bylo cokoliv, rozhodně nepatřily k žádnému pokladu. „Co to

je?“ zeptal se zvědavě.

„Připadají mi jako úlomky kostí,“ odpověděl Bertie, když si jich

několik prohlédl.

„Vsadil bych se, že to jsou opravdu zbytky kostí,“ prohlásil Diz-

zy. „Přečetl jsem pár knih o zvycích národa, který tu žil. Narazili jsme

na pohřebiště. Nádoby jsou pohřební urny. A kamenné desky by nám

pověděly, kdybychom je uměli přečíst, kdo byli ti, kteří byli do nádob

uloženi.“

„A peníze tam dali, aby si mrtvý mohl koupit lístek na onen

svět.“

„Uhodl jsi,“ usmál se Dizzy. „A jelikož jich zřejmě nepoužil, bu-

deme si za ně moct koupit pár věcí na tomto pozemském světě. Podí-

váme se, co je v těch ostatních.“ Postoupil k další nádobě v řadě, sun-

dal víko, uchopil ji jako předchozí a uhodil s ní o zem. Ven vypadlo

pár předmětů a ve stejnou chvíli zarachotil u vchodu kámen.

Bertie se prudce otočil. „Co to bylo?“

Dizzy se ušklíbl. „Třeba duch toho ubohého chlápka, co jsme ho

vysypali z jeho urny.“ Klečel a prohlížel mince, které vypadly. „Ten-

tokrát je to lepší,“ prohlásil s uspokojením. „Podívej se. Zlato! To je

paráda. Neměl jsem pravdu, že tu bude poklad?“

„Naprosto.“

„Biggles bude koukat.“ Dizzy chvatně přehrabával mince, skládal

k sobě stříbrné a zlaté si dával do kapsy.

„Proč se s tím takhle namáháš?“ zeptal se ho Bertie. „Bylo by

přece lepší nejdřív nádoby vyprázdnit a pak všechno v klidu roztřídit.“

„To je dobrý nápad. Nemohu se dočkat, co je v těch ostatních.

Třeba najdeme Šalamounovy korunovační klenoty nebo klenotnici

královny ze Sáby. Kdo ví?“

„Nenech se, brachu, unášet svou bujnou fantazií. I tak si zatím

nevedeme špatně.“

Dizzy sáhl po nádobě o něco větší než ostatní. „Ta musela být vy-

robena pro někoho důležitého.“

„Nemluv tolik a vyklop ji,“ řekl Bertie, kterého už pomalu naka-

zilo Dizzyho nadšení.

Zdvihnout nádobu bylo tentokrát obtížnější. Vzhledem k velikosti

byla přirozeně těžší než obě předešlé. Dizzy ji povalil na zem a zkusil

– 38 –

ji kutálet, ale nic z ní nevypadlo. Posvítil si dovnitř. „Něco tam je,“

zamumlal. Sevřel nádobu v náručí, s námahou ji zvedl a pustil ji na

zem. Dopadla celou svou vahou, až se podlaha zachvěla. Nádoba se

rozbila na kousky. Zároveň s třeskotem střepů se ozval rachot u vcho-

du, který trval několik vteřin. Hned nato zmizelo světlo, které před tím

puklinou pronikalo dovnitř.

Promluvili až po chvíli. Oba příliš dobře věděli, co se stalo. Svíti-

li si na cestu a šli pomalu k místu, kde byl předtím vchod. Našli jen

hromadu zříceného kamení a hlíny, ve které ležely těžké tesané kvád-

ry. Žádná puklina, ani sebemenší záblesk světla.

První promluvil Bertie. Poněkud pozměněným hlasem, protože se

snažil mluvit co nejklidněji, řekl: „Uhodil jsi s poslední nádobou tro-

chu moc prudce, starý brachu.“

„Jsem úplný cvok,“ zamumlal Dizzy. Na jeho zahořklém tónu by-

lo poznat, že si to vyčítá.

„Opravdu to nebylo moc moudré.“

„Moc jsem pospíchal. Byl jsem zvědavý, co v té velké nádobě

je.“

„To nám teď nebude moc platné.“

„Nemusíš to rozmazávat, Bertie.“

„Nic nerozmazávám. Jen jsem řekl, co si myslím.“

„Jsme tu pěkně zasypáni,“ řekl Dizzy, když si znovu prohlédl zří-

cený vchod.

„Naprosto.“

„Co navrhuješ?“

„Zbývá nám jediná věc, brácho, jestli chceme zase spatřit denní

světlo,“ odpověděl Bertie.

„Začít se prohrabávat ven.“

„Ano. Uhádl jsi napoprvé.“

Kapitola 7

ZOUFALÉ ÚSILÍ

„Myslíš, že to zvládneme?“ řekl Dizzy po chvilce, jakoby mu te-

prve došlo, jak hrozná věc se stala.

„Nezbývá nám nic jiného než to zkusit,“ odpověděl Bertie. „Bo-

hužel nemáme ponětí, jak velké množství kamene a hlíny bude třeba

– 39 –

odklidit.“

„Připadalo mi, že toho spadlo hrozně moc. Jakoby klenutý oblouk

u vchodu povolil pod tíhou skály, kterou měl podpírat.“

„Jestli máš pravdu, pak si tu chvíli pobudeme. Ale dřív, než si za-

čneme hrát na hraboše, neškodilo by se trochu porozhlédnout a podí-

vat se, jestli tu není jiný východ.“

„Za pokus to stojí,“ souhlasil Dizzy s nadějí. „Ušetřili bychom si

moc a moc potu, kdyby tu nějaký byl.“

Po deseti minutách, kdy prozkoumali každou píď sluje, to vzdali.

Velký klenutý sál směřoval přímo do srdce skály, do které byl v dáv-

ných dobách vytesán. Nebyla tu žádná postranní chodba, která by po-

skytovala naději k úniku. Podlaha byla pokryta vysokou vrstvou pra-

chu, který se na ni usazoval zřejmě po celé věky.

„Nedá se nic dělat, brachu,“ řekl Bertie. „Vypadá to špatně.“

Vrátili se k zřícenému kamení, které leželo před jediným mož-

ným východem.

„Když se nevrátíme k letadlu, Ginger se přijde podívat, co je s

námi,“ řekl Dizzy optimisticky. „Začne odklízet kameny na druhé

straně.“

„Jestli pochopí, co se stalo.“

„On určitě.“

„Myslíš? Nikdy tu nebyl, a tak by asi nepoznal, že tu byl vchod.

Na to se nemůžeme spoléhat, hochu. Raději bychom měli začít odklí-

zet tu hromadu nepořádku a svinstva. Možná, že to nebude tak hrozné,

jak to vypadá. Ještě štěstí, že jsme si s sebou vzali vodu. Ale budeme s

ní muset šetřit a se světlem také. Nevydrží věčně.“

Bertie si sundal vestu a dal se do díla. „Měli bychom postupovat

metodicky,“ navrhl. „Já budu zdvihat kameny jeden po druhém a po-

dávat ti je dozadu. Ty je budeš za sebou skládat.“

„O.K.“

Dali se do práce. Pokračovali tak celé hodiny. Ani jeden nepro-

mluvil. Zdálo se, že vůbec nepokročili, přestože hromada za Dizzym

se stále zvětšovala.

Na celé práci bylo zoufalé, že jakmile udělali malý otvor, spadly

dolů další kameny. Nijak tomu nedokázali zabránit.

„Ještě štěstí, že tu je dost prostoru,“ poznamenal Bertie ve chvíli

kratičkého oddechu, během kterého si smočili suché zaprášené rty ve

– 40 –

vodě.

„Proč, prosím tě?“

„Když ne nic jiného, tak alespoň že máme dost vzduchu na dý-

chání. A doufám, že nám nějakou dobu vydrží.“

„Byl bych rád, kdybys na takovéhle věci nemyslel,“ zavrčel Diz-

zy, když se pustili znovu do práce.

Ani nevěděli, jak dlouho se takhle dřeli. Bylo lepší na to nemys-

let, a tak se raději na hodinky nedívali. Teprve později si všimli, že je

při té vyčerpávající dřině dokonce zapomněli natáhnout, takže nevědě-

li, zda je venku noc nebo den. Lampa už jen slabě narudle svítila.

Dizzy byl první, který to začal vzdávat. „Nemá to cenu,“ za-

mumlal. „Musím si odpočinout. Už nemohu dál. Bolí mě hrozně v

zádech.“

„Dobrá. Natáhneme se a dáme si dvacet. To nám neuškodí. Bu-

deme pak čerstvější a dáme se do práce s větší chutí. Zhasni lampu.“

Neměli představu, jak dlouho spali. Byli tak vyčerpaní, že to

možná bylo déle, než si jeden či druhý později uvědomovali. Bertie se

probudil první. Cítil se opravdu osvěžen a probudil Dizzyho. Oba se

trochu napili, každý schroupal jeden suchar a začali zase pracovat.

Čas přestali vnímat. Ruce měli odřené od hrubých kamenů, ale na

tom nezáleželo, šlo jim o život. Dizzy už měl za sebou tak velkou ku-

pu kamenů, že museli práci přerušit a přenést část hromady ještě více

dozadu.

O hodně později, když Bertie vytáhl uvolněný kámen, prosvitlo

mezerou trochu světla.

„Dokázali jsme to,“ zajásal Dizzy. Po nekonečných hodinách tmy

on i Bertie mrkali očima, proužek světla jim připadal jako zázrak.

„Teď si můžeme dovolit se napít,“ řekl Bertie.

O pokladu se už ani slovem nezmínili, neměli na něj zřejmě ani

pomyšlení.

Oba se napili, srkali vodu pomalu, doslova ji vychutnávali.

„Jdeme ven,“ řekl prudce Dizzy. „Chci na denní světlo, na slunce

a vůbec.“

Vrátili se k přední stěně jeskyně a vzápětí zjistili, že jejich radost

i naděje byly předčasné. Když Bertie sáhl na první kámen, ozval se

opět hlomoz uvolněného kamera. Paprsek světla zmizel a oni se znovu

ocitli ve tmě.

– 41 –

Dizzy zaklel.

„Nedá se nic dělat,“ řekl Bertie. „Dáme se znovu do díla. Nemá

cenu klít. Nemůžeme už být daleko od východu.“

Pokračovali a připadalo jim, že už nosí kameny celé týdny. Sví-

tilna, i když ji používali velmi zřídka, vydávala už jen slabé narudlé

světlo. Baterie docházela.

Také lahve s vodou byly skoro prázdné a suchary už dávno do-

jedli. Oba věděli, že se blíží konec. Každou minutou se cítili slabší a

slabší. Vzduchu ubývalo a jejich dech se zrychloval. Pracovali ve stále

kratších intervalech a déle odpočívali. To, co člověk vydrží, má své

hranice. Má však také vůli k životu a ta ho někdy, za určitých okol-

ností, přenese přes tuto mez lidských možností. A proto se Bertie a

Dizzy dřeli a pachtili dál a s vypětím všech sil odstraňovali kámen po

kameni.

V jednu chvíli Dizzy klesl na skálu a skryl si tvář v dlaních. „To

nikam nevede,“ řekl chraptivě, okoralými rty. „Dojeli jsme.“

Bertie neodpověděl. Pokračoval v práci, zdvihal kusy skály a kla-

dl je za sebe.

Dizzy zůstal chvíli sedět a pak, snad ze studu, se vrátil ke své

práci. „Sorry, že jsem odpadl,“ zamumlal.

„Jak dlouho myslíš, že tu jsme?“ zeptal se, když o chvíli později

odpočívali.

„Nemám tušení, hochu. Připadá mi to jako celé týdny. Raději bu-

deme dělat dál.“ Bertie se pustil znovu do práce.

„Je mi líto, že jsem tě do toho zatáhl,“ řekl Dizzy.

„Na to nemysli. Není, proč by ses měl omlouvat, starý brachu.“

„Nemohu pochopit, že nám Ginger nepřišel na pomoc,“ řekl Diz-

zy dost zoufale. Opakoval to snad desetkrát.

„Třeba pracuje na druhé straně závalu, to nemůžeme vědět.“

„Kdyby tam byl, slyšeli bychom, jak odvaluje kameny.“

„To není tak jisté. Nevíme kolik kamení a hlíny mezi námi leží,“

odpověděl Bertie. Klopýtl právě pod tíhou velkého kamene. Cítil se

stále slabší, ale nemluvil o tom. Lapal po dechu a pracoval dál.

Dizzy později řekl: „Chtěl bych ti něco říct.“

„Co, starý brachu?“

„Biggles měl zpropadeně pravdu, když říkal, že se mu hledání

pokladů nezdá.“

– 42 –

„Samozřejmě, že měl pravdu. Většinou ji má.“

„Je to tak dobré pro blázny.“

„To tedy ano. Ale přišli jsme na to trochu pozdě. No pojď, bude-

me dělat dál. Už tam toho nemůže být moc, pokud se ovšem nezbortil

celý ten zatracený útes.“

„Namáháme se zbytečně.“

„Stejně nemáme jinou možnost. Je pořád lepší pracovat, než sedět

a čekat na zázrak. Další kámen bude třeba poslední. Víš, co se říká?“

„Nevím.“

„Každý kámen vždycky převrať, nikdy ho nenech ležet neotoče-

ný.“

„To má být žert?“

„Ne, je to pravda. Každý kámen, který odstraníme, může být ten,

který sem vpustí trochu světla a čerstvého vzduchu.“ Bertie zavrávoral

a málem upadl.

Dizzy neodpověděl.

Bertie se otočil a našel Dizzyho ležet na zemi. Nehýbal se a lapal

těžce po dechu.

Bertie několik vteřin váhal. Sám se necítil dobře. Byl u konce sil,

ale zvedl další kámen a pomalu jako náměsíčník ho pustil za sebe.

„Bertie?“ ozval se Dizzy slabým hlasem, jakoby se probíral z

mdloby.

„Co je, brachu.“

„Promiň, že jsem odpadl. Jsem vyřízený.“

Bertie se sehnul poslepu pro další kámen, lampa už dávno přesta-

la svítit. A pak ztuhl.

„Co tam… děláš?“ ozval se Dizzyho hlas ze tmy.

„Neslyšel jsi nic?“

„Ne, nic.“

„Jakoby někdo upustil kámen.“

„A ty jsi to nebyl?“

„Ne, já jsem se ani nepohnul.“

„Chceš říct… že to mohlo být… venku?“ Dizzy se doplazil k

Bertieho nohám.

„Poslouchej!“

Znovu se ozval hluk, skřípot a následoval úder, jakoby něco těž-

kého dopadlo na písek.

– 43 –

„To je on,“ řekl chraptivě Bertie.

„Kdo?“

„Ginger. Slyším, jak tam pracuje.“

Náhle bylo slyšet padat kamení. Objevil se otvor, kterým bylo vi-

dět modrou oblohu. Vzduch a denní světlo pronikly dovnitř a rozjasni-

ly temnotu. Obrys hlavy a ramen zaplnil otvor. Ozvalo se hlasité volá-

ní: „Bertie! Jste tam?“

„Hochu, jsme, přišel jsi v poslední chvíli,“ odpověděl Bertie sko-

ro šeptem, víc síly mu už nezbývalo. „To bude asi Biggles, zní to jako

jeho hlas,“ řekl Dizzymu s údivem.

„To není možné.“

„Zůstaňte, kde jste. Odklidíme zbytky kamení a dostaneme vás

ven,“ ozval se Bigglesův hlas. Může to chvíli trvat. Tak vydržte. Je tu

pořád nebezpečí, že ještě začne padat další kamení.“ Postava zmizela.

Za okamžik byla zpátky. „Vezměte si tohle. Myslím, že to potřebuje-

te.“

Biggles podával dovnitř láhev s vodou a oba muži se poprvé od

chvíle, co vchod zasypalo kamení, pořádně napili. Voda, svěží vzduch

a jistota, že jsou zachráněni, je brzo postavily na nohy.

„Jak se cítíte?“ zeptal se Biggles.

„Jde to.“

„Můžete chodit?“

„Ano. Trochu se nám podlamují nohy, ale to je všechno.“

„O.K. Počkejte, kde jste.“

Biggles s Algym opatrně odstraňovali suť i kameny a otvor se

rychle zvětšoval.

„Myslím, že to bude stačit,“ řekl konečně Biggles. „Pojďte ven

jeden po druhém a pokuste se nezavadit o postranní stěny. Měly by

vydržet, když do nich nevrazíte.“

Bertie pokynul Dizzymu. „Jdi první.“

Dizzy se protáhl otvorem. Venku se potácel jako opilý a padl do-

jemného písku.

Bertie ho následoval a skončil stejně. Rukama si stínil oči před

ostrým světlem.

„Na co čeká Ginger?“ zeptal se Biggles.

„Ginger?“

„Ano, Ginger. Co tam ještě dělá?“

– 44 –

„Já nevím, co dělá,“ řekl přihlouple Bertie.

Biggles přistoupil k otvoru a zakřičel dovnitř: „Gingere!“

Jeho volání zůstalo bez odpovědi.

„Hochu, voláš zbytečně,“ vzpamatoval se Bertie. „Není tam.“

„On tam nebyl s vámi?“

„Nebyl, Bigglesi.“

Biggles byl tak překvapen, že mu poklesla trochu brada.

„Kde tedy je?“

„Nemám nejmenší ponětí.“

„Jak to?“

„Nešel s námi. Nechali jsme ho u letadla, aby ho pohlídal.“

Biggles se podíval na Algyho, jakoby nebyl schopen pochopit, co

mu právě Bertie řekl. „Slyšel jsi to? Ginger s nimi není.“

„Když jste se objevili, myslel jsem, že vás sem přivedl on,“ vy-

světloval mu Bertie.

„Vůbec jsme ho neviděli.“

Bertie pokračoval: „Vůbec nevíme, proč nám nepřišel na pomoc,

když jsme se nevraceli. Byli jsme v té strašné díře neskutečně dlouho.

Mám pocit, že jsem celý život nedělal nic jiného, než kopal.“

,.To ti věřím.“

„Nechápu, co se s Gingerem mohlo stát. Je Dakota v pořádku?“

„Je.“

„Pořád na startovací ploše?“

„Ne. Je v Adenu.“

„V Adenu. Co tam dělá?“

„R.A.F. ji tam dopravilo, když viděli, že u ní nikdo není.“

„A jak jste se sem dostali vy?“

„Přiletěli jsme z Anglie na Proctoru. Dočetli jsme se v novinách,

že našli Dakotu opuštěnou. Dorazili jsme včera večer. Tady to bylo

přirozeně první místo, kde jsme vás hledali. Když jsme viděli, že se

utrhl kus skalní stěny, domysleli jsme se, co se stalo. Naštěstí pro vás.

To vás odnaučí hledat poklady.“

„Alespoň jeden jsme našli,“ vložil se Dizzy.

„Čerta starého jste našli.“

„A co tohle?“ Dizzy sáhl do kapsy a ukázal sbírku zlatých a stří-

brných mincí.

Biggles vykulil oči.

– 45 –

„Slušná práce. Zasloužíte si to.“

„Je tam toho mnohem víc. Nepůjdete pro to dovnitř?“

„Já rozhodně ne. Podívej se na ten převis. Oblouk, který stěnu dr-

žel, je pryč a všechno může spadnout. Skála je zvětralá a děravá jak

kus starého sýra. Dneska jsem se natahal kamení až, až. Vy oba vypa-

dáte, že by vám pořádné jídlo prospělo víc než všechno zlato, které

jste našli. Jste schopni chůze?

„Jakž, takž.“

„Tak vypadneme z téhle výhně. Měli jste tam s sebou nějaké jíd-

lo?“

„Balíček sucharů,“ odpověděl Bertie.

„Tak to jste asi dost vyhladovělí.“

„Raději o tom nemluv,“ Bertie vstal a zapotácel se.

„Musíme se podívat po Gingerovi. Ale bude nejrozumnější do-

vést vás nejdřív k letadlu. Potřebujete se především najíst. V Proctoru

máme železné zásoby. To mi něco připomnělo. Ginger slíbil, že dá do

Dakoty lékárničku. Dal ji tam?“

„Ano.“

„Jste si tím jisti?“

„Naprosto. Viděl jsem, jak ji dává do schránky. Proč?“

„Teď tam není.“

„Prosím tě, kdo by něco takového ukradl?“

„Mě se neptej.“

„Ginger ji asi potřeboval.“

„K čemu?“

„Snad nehoda nebo něco podobného.“

„Kdyby měl nehodu, sotva by odešel od letadla,“ poznamenal Bi-

ggles trochu sarkasticky. „Ale teď pojďte. Musíme vás dostat zpět k

letadlu.“

Bertie a Dizzy vykročili, ale oba se museli o někoho opírat. Ušli

jen pár yardů, když je velký hlomoz přiměl otočit se. Z převisu nad

otvorem se utrhl další kus skály a znovu ho zasypal obrovskou hro-

madou suti.

„Tím je vyřešena otázka, zda se tam vrátit či ne. Alespoň pro tuto

chvíli,“ řekl Biggles ponuře.

Všichni postupovali pomalu vpřed a bylo brzy jasné, že cesta k

startovací dráze chvilku potrvá.

– 46 –

Algy přišel s návrhem. „Co kdybyste si chvíli odpočinuli. Já za-

tím dojdu k letadlu a přinesu odtamtud trochu jídla a vodu.“

„Mám lepší nápad,“ odpověděl Biggles. „Nevím, proč už mě to

nenapadlo dřív. Místo abychom se všichni snažili vtěsnat se do Proc-

toru, může s ním Algy odletět do Adenu a říci veliteli stanice, že dva z

pohřešovaných jsme již našli a potřebujeme Dakotu, abychom pokra-

čovali v pátrání po třetím. Jednoduše řečeno, vrať se jak nejrychleji to

půjde s Dakotou. Přivez nějaké dobré jídlo a jednu nebo raději dvě

termosky čaje nebo kávy.“

„Co mám říct náčelníkovi stanice? Jistě se mě zeptá, co se přiho-

dilo.“

„Řekni mu pravdu. Pověz mu, že Bertie a Dizzy prozkoumávali

jakousi zříceninu, když se vchod do ní zhroutil a oni zůstali zasypáni

uvnitř.“

Algy ukázal na moře, kde křižovala nedaleko břehu jachta. „To je

ta loď, kterou jsme viděli cestou sem. Jistě mají na palubě vysílačku.

Neměl bych se pokusit se s nimi spojit a zeptat se, zda by nám nemoh-

li poskytnout něco k snědku? Naše železná zásoba není právě pestrá.“

„Ne. Dřív, než bys to vyřídil, dostaneš se do Adenu a zpátky.

Zbývají ti dvě nebo tři hodiny denního světla. Stejně tu potřebuji vel-

ký stroj. A když už mluvíme o jídle, vyndej z Proctora ty dobroty a

vodu, které tam máme.“ Biggles se usmál vesele na Bertieho. „Nedou-

fej, že budeš mít vejce se slaninou. Vzali jsme s sebou jen sušené po-

traviny, obrousíš si na nich zuby. Upaluj, Algy.“

„O.K.“ Algy vyrazil a rychlým tempem pokračoval dolů k přistá-

vací ploše.

Ostatní ho pomalu následovali. „Nespěchejte,“ řekl Biggles.

„Můžete dopít vodu z mojí lahve, snad vám to pomůže.“

„Díky. Nedovedu si vůbec představit, co se mohlo stát Gingero-

vi,“ řekl Bertie, když se na chvíli opět zastavili. „Dakota stála na při-

stávací ploše ještě chvíli před tím, než nás to zasypalo. Viděl jsem ji.

Jseš si jistý, že se za námi nevydal? Mohl se ztratit nebo vážně zranit.“

„Jak by se mohl ztratit?“ odpověděl Biggles. „Objevili jsme vás

tu docela snadno. Kdyby se zranil, našli bychom ho cestou nahoru.“

„Leží mi v hlavě lékárnička, která chybí,“ řekl Bertie. „Kdyby ji

Ginger k něčemu potřeboval, vrátil by ji potom na místo.“

„Musíme počkat, až ho najdeme, dřív se odpověď nedozvíme,“

– 47 –

odpověděl Biggles vážně.

Kapitola 8

NOVÉ POTÍŽE

Biggles s Bertiem a Dizzym sestupovali pomalu k startovací drá-

ze. Biggles jim oběma pomáhal přejít obtížná místa. Daleko před se-

bou viděli spěchajícího Algyho, ale věděli, že se vším, co musí zařídit,

se nedostane zpátky z Adenu s Dakotou dřív jak za dvě hodiny. Na

svahu nebyl žádný stín, a tak neměli valnou chuť se posadit k odpo-

činku. Nicméně čas od času se zastavit museli. Přestože ani Bertie ani

Dizzy nebyli zraněni, byli velice zesláblí. Oba byli pohublí a žertovali

o tom. Biggles jim však připomenul, že není čemu se smát. Kdyby si

nevšiml v novinách článku o opuštěné Dakotě, byli by s největší prav-

děpodobností, pořád ještě v jeskyni. Ale to málo, co si povídali, se

především točilo kolem Gingerova záhadného zmizení.

Viděli, jak Algy došel k Proctoru, že klade nějaké věci na písek,

čímsi je přikrývá a zatěžuje pokryté místo malou hromádkou kamenů.

Pak vylezl do kokpitu. Nastartoval motor a za letadlem se zvířil oblak

písku. Vzlétl a zamířil na západ. Přistávací plocha zůstala bezútěšně

opuštěná. Na obzoru viděli pouze malou jachtu, které si všimli již před

tím. Byla poháněna motorem, do plachet se neopíral sebemenší vánek.

Blížila se ke břehu, ale ani Biggles, ani Bertie, natož Dizzy, nepře-

mýšleli, kam má namířeno. Všichni se strachovali o Gingera.

Moře bylo sotva půl míle vzdálené od startovací dráhy. Bigglese

napadlo, že se šel Ginger možná vykoupat a utopil se. Ale pak tu myš-

lenku zavrhl jako příliš nepravděpodobnou.

Došli k místu, kde stál před tím Proctor. Biggles odstranil plach-

tu, která přikrývala jídlo a pití, které tam Algy zanechal. Nejdůležitější

byly dvě lahve plné vody. Voda byla samozřejmě zteplalá, ale jak po-

znamenal Bertie, byla mokrá a to bylo to nejdůležitější. Byly tam dva

balíčky sucharů, konzerva hovězího i s otvírákem, tabulka čokolády,

hodně rozměklá, několik žvýkaček a tři pomeranče.

Pouhý pohled na tyto věci měl na Bertieho a Dizzyho blahodárný

vliv. Jediný problém byl, že nikde nebyl žádný stín, a tak si museli k

jídlu sednout na slunci. Biggles zkoušel nad nimi držet plachtu, ale

brzy ho to unavilo a položil ji na hlavu Bertiemu a Dizzymu, aby je

– 48 –

alespoň trochu chránila před prudkým žárem.

Zatím co jedl, Dizzy vyhrabal v písku jamku.

„Proč to děláš?“ zeptal se Biggles zvědavě. „Nenahrabal ses už

dost?“

„Ty mince v kapse mě dost tíží, a tak je tu mohu docela dobře

schovat, než Dakota přiletí.“ A hned svůj záměr uskutečnil.

„Nezapomeň, kam jsi je dal.“

„Neměj obavy. Nezapomenu.“

Biggles se podíval na některé mince. „Velmi pěkné,“ pozname-

nal. „Máš alespoň něco za tu námahu. Byly tam ještě nějaké?“

„Ano. Sotva jsme začali, vchod se zřítil a my jsme přestali myslet

na všechno ostatní.“ Dizzy popsal podrobněji, co našli v nádobách, a

vysvětlil, jak jeho vlastní vinou došlo k sesuvu. „Myslím, že jsem to

pěkně zvoral,“ uzavřel smutně. Zahrnul mince pískem a místo označil

několika menšími kameny.

Potom se hovor vrátil ke Gingerovi. Biggles se nesnažil skrývat

před ostatními, že velmi pochybuje, zda ho ještě někdy spatří. „Nemů-

žeme si nic namlouvat,“ řekl. „Přeletěli jsme celou oblast, kam se až

dá dojít. Kdyby ještě stál na nohou, byli bychom ho viděli. Jistě by si

všiml letadla a mával by nám. Jestliže už nemohl jít dál a upadl, pak v

tomhle horku a bez vody už neměl sílu se zvednout.

„Jak víš, že neměl vodu?“ zeptal se Dizzy.

„Spočítal jsem lahve s vodou v Dakotě. Jediné dvě, které scháze-

ly, jste vzali s sebou k jeskyni. Že by opouštěl letadlo bez vody? To

přesahuje moje chápání.“

„Není blázen, něco takového by neudělal,“ prohlásil Bertie.

„Souhlasím a v tom vidím jedinou naději, že ho opět uvidíme. Až

se Algy vrátí, budeme po něm znovu pátrat z letadla. Ale pochybuji,

že ho najdeme. Mám pocit, že naše jediná šance znovu ho spatřit je, že

bude přiveden zpět. Ale upřímně řečeno ani v to moc nedoufám.“

„Co míníš, brachu, tím že bude přiveden zpět?“

„Zkus se na to podívat takhle. Jak znám Gingera, jsem čím dál

tím víc přesvědčen, že pokud zde zůstal, aby hlídal letadlo, opustil ho

jenom pod nátlakem. To znamená, že mohl být unesen.“

„Kdo by ho unesl?“

„Například Arabové. Podle stop kopyt víme, že tu byli.“

Dizzy zavrtěl hlavou. „Ti by ho neodvlekli. Kdyby byli přátelští,

– 49 –

nechali by ho na pokoji. V opačném případě by ho zabili. Víš, že to tu

znám. Arabové patří mezi nejpohostinnější národy na světě. Pokud

jsou přátelsky naladěni. Nejsou-li – pak je to ovšem zlé. Vražda pro ně

nic neznamená. Mám vám říct co si myslím?“

„Mluv.“

„Araby z toho vypusť a pokus se uvažovat jinak. Zanechali jsme

ho tady. Když jsme se nevraceli, začal být znepokojený. Večer už měl

opravdu strach, co s námi je a bylo mu jasné, že se muselo něco při-

hodit. Měl dvě možnosti. Za prvé mohl vzlétnout a pokusit se nás na-

jít. Jelikož jsme byli v jeskyni, a zasypaní, nemohl nás vidět. Takže se

vrátil, přistál na stejném místě a vypravil se nás hledat pěšky. Nevrátil

se. Proč? Protože tou dobou už byla tma. Zabloudil, šel dolů po špatné

straně kopce a skončil v poušti. Tak to vidím já. Jestliže se mnou ne-

souhlasíte, řekněte mi, co jiného mohl podniknout.“

„To je rozumná úvaha,“ musel připustit Biggles.

„Uvažte, že se to nestalo včera,“ pokračoval Dizzy. „Stalo se to v

úterý, ten den, kdy jsme sem dorazili. Do Adenu jsme přiletěli v pon-

dělí a odstartovali časně následující den.“

„V Adenu mi řekli, že hlídka R.A.F. zpozorovala letadlo poprvé v

úterý pozdě odpoledne,“ řekl Biggles. „Nepřistála, ale pokud mohl

pilot usoudit, nikdo u letadla nebyl. Následující den poslali letadlo,

aby tam přistálo. Dakota stála na stejném místě a bez posádky. Věděli,

že to je Dakota, která před tím přistála v Adenu na cestě do Jižní Afri-

ky, a úřady v Adenu zpozorněly. Mají dost práce udržet v této oblasti

klid a měli pochopitelně obavu, aby se o opuštěnou Dakotu nezačala

zajímat nějaká loupeživá banda Arabů. A tak s ní odletěli zpět do

Adenu.

Bertie si vyčistil monokl a opět nasadil. „Já to vzdávám. Celá ta

zatracená věc mě už úplně vyčerpala.“ Podíval se směrem k moři, ja-

koby tam hledal uklidnění. Náhle však vyskočil a řekl překvapeně:

„Podívejte se!“

„Co se děje?“

„Čtyři muži z jachty veslují ke břehu v malém člunu.“

Biggles se otočil. Všichni se dívali na blížící se člun. Muži dora-

zili ke břehu a člun vytáhli. Jeden z nich zamával někomu na jachtě,

která spustila kotvu asi dvě stě yardů od břehu. Celá skupina se pak

vydala k přistávací ploše.

– 50 –

„Vypadá to, že jdou sem,“ poznamenal Bertie. „Asi by rádi vědě-

li, proč tu jsme.“

„Třeba nás pokládají za trosečníky,“ uvažoval Biggles. „Z jachty

jistě dalekohledem poznali, že jsme běloši. Třeba se s nimi Algy na-

konec přece jen spojil.“

Muži se přiblížili a Dizzy zvolal udiveně: „Ale ne, ten chlapík s

bradkou je přece ten, se kterým jsem hovořil v Britském muzeu.“

„A co jsi mu ukázal minci?“

„Ano.“

„Majoli.“

„Jistě. To je ale náhoda.“

„Neříkal bych tomu náhoda,“ poznamenal Biggles suše. „Víš, že

byl v Adenu a vyptával se tam na tebe?“

Dizzy byl zřejmě velice překvapený. „Jen jestli to je pravda.“

„Řekli mi to.“

„Co si myslíš, že tu pohledává? Neříkej mi, že měl tu drzost mě

sledovat.“

„Přesně tak mi to připadá. Tahle banda, co se k nám blíží, nevy-

padá pěkně. Já bych nevěřil ani jednomu z nich. Vypadají, jakoby je

Majoli posbíral v putykách v Suezu nebo v Port Saidu.“

„Možná, že hledá materiál pro knihu, kterou píše,“ uvazoval Diz-

zy.

„I to je možné. Ale řekl bych, že hledá něco konkrétnějšího.“

„Co například?“

„Tebe nebo místo, kde jsi tu minci našel.“

„Ale nemůže přece vědět, že jsem tady.“

„Proč ne? Byl možná v Adenu, když jste dorazili. Příběh Dakoty

nalezené na pobřeží se dostal do anglických novin a v takovém seme-

ništi drbů, jako je Aden, o tom musel vědět každý. Viděl jsem jachtu

dnes ráno, když jsme letěli podél pobřeží a nepochybuji, že muži na

její palubě viděli Proctora. Pak si všimli, že s ním Algy odletěl. Jistě

sledovali, že letí zpět do Adenu. Dalekohledem nás pozorovali, jak tu

sedíme, a tak se vydali sem, aby vypátrali, co tu děláme. Třeba nás i

viděli scházet dolů ze srázu od jeskyně.

Jestliže ano, pak to zcela jistě podráždilo zvědavost pana Majoli-

ho, který se možná zajímá o tuto část světa víc, než vůbec v Britském

muzeu připustil. Ale už je tu máme. Dávej si pozor na jazyk, Dizzy.“

– 51 –

„Pan Majoli! Copak vás sem přivádí?“ řekl Dizzy bodře, když

čtyři muži dorazili.

Majoli odpověděl bez známky úsměvu. „To bych se vás mohl ze-

ptat já. Co tu děláte? Hledáte další mince?“

„Člověk nikdy neví. Kde je jedna, může jich být i víc.“

„Kde jste našel tu, kterou jste mi ukázal?“

Biggles se vložil do hovoru. „Proč by vám to měl říkat?“

Zachmuřený Majoli se podíval na Dizzyho a ukázal palcem na

Bigglese. „Kdo je ten člověk?“

„Přítel.“

„Co jste dělali na kopci? Pozorovali jsme vás z jachty.“

Biggles se opět ozval. „Čí je to jachta?“

„Patří jednomu mému příbuznému.“

„Proč jste se vydali na břeh v tomhle úmorném vedru? Na moři je

jistě mnohem příjemněji.“

„Chceme se tu porozhlédnout. Pan Digswell ví, že se zajímám o

archeologii,“ odpověděl Majoli chladně a pokračoval: „Chcete se tu

zdržet?“

„Máte snad pocit, že bychom chtěli zůstat?“ podivil se Biggles.

„Poslali jste pryč vaše letadlo. Viděli jsme ho odlétat.“

„Přiletí zpátky,“ vysvětlil mu Biggles. „Letělo pouze doplnit po-

traviny a vodu.“

„Takže tu zůstanete?“

„Máme to v úmyslu.“

„Proč?“

„Rád vám to povím, když vás to tolik zajímá,“ řekl s jistou dáv-

kou ironie Biggles. „Jeden z naší skupiny se ztratil a chystáme se ho

hledat.“

Na Majolim bylo vidět, že tomu nevěří. Odvedl své společníky

stranou a tiše se s nimi radil. Když skončili, vydal se s nimi do svahu,

směrem k místu, kde viděl Bigglese a jeho přátele sestupovat dolů.

Biggles se za nimi díval a řekl Dizzymu: „Tak se mi zdá, že ses v

Britském muzeu nějak rozpovídal.“

„Majolimu jsem toho moc nepověděl. Řekl jsem ti přece, že se mi

nelíbil.“

„Svěřil jsi asi víc kurátorovi.“

„Něco jsem mu řekl. Musel jsem, když jsem se chtěl něco dozvě-

– 52 –

dět.“

„Přirozeně. Vsadil bych se, že Majoli to z něho celkem snadno

vytáhl. Nebudeme si nic namlouvat. Majoli ví naprosto přesně, proč

jsi tady.“

„Je to možné. Ale netuší, co jsem našel.“

„Předpokládá, že jsi něco našel.“

„Proč by si to měl myslet?“

„Není blázen. Podívej se na sebe. Ty i Bertie vypadáte, jako byste

kopali celé dny.“

„Nezmínil se o tom.“

„Ani nemusel. Závěr si udělal sám.“

„Řekl jsi mu, že se chystáme někoho hledat.“

„Nevěřil tomu. Je jistě přesvědčen, že jste kopali a našli, co jste

hledali. Nevím, co si myslí o tom, že Proctor odletěl do Adenu. Jistě

mu to leží v hlavě.“

„Pod tím sesuvem půdy vchod do jeskyně nenajde.“

„Určitě se nevzdá.“

„O.K. Ať dělá, co umí.“

„Dobrá. Necháme ho být. Větší starosti mi dělá Ginger.“

„Nevím, proč se domníváš, že by toho měl Majoli tolik vědět,“

dohadoval se ještě Dizzy.

„Podívej se na to takhle. Ví, že když Dakota opouštěla Aden, byli

v ní tři lidé. Bylo to v novinách. Stačilo mu podívat se na tebe a na

Bertieho, vidět jak vypadáte, aby snadno uhodl, že jste dva z těch

třech. Přemýšlí, kde může být ten třetí.“

„Mohl bys to být ty.“

„To sotva. Vy vypadáte jako dva kameníci z nějakého lomu po

šichtě. Na mně je jasně vidět, že jsem teprve dorazil. Stroj, který sem

přiletěl první, byla Dakota, velké dvoumotorové letadlo. Majoli není

hlupák, ví, že letadlo, které právě odstartovalo, nebyla Dakota. Pocho-

pí, že jsou ve hře dvě letadla a zároveň mu bude jasné, jak jsem se

sem dostal. Ale nebude vědět, proč jsem tady. To mu bude vrtat v hla-

vě. Konečně ať si dělá, co chce. My musíme najít Gingera.

„Už jsou nahoře pod rakibem,“ řekl Bertie, který stoupající muže

pozoroval. „Co když vylezou ještě výš a najdou sloupy a zbytky sta-

rých budov?“

„Začnou kopat,“ řekl Dizzy mrzutě.

– 53 –

„Čím? Holýma rukama?“ zasmál se krátce Biggles. „Nemají s se-

bou žádné nářadí.“

Biggles vyhlížel Dakotu, která už měla každou chvíli přiletět,

když se ozval Bertie: „Měl jsi, brachu, pravdu. Kdepak kopat. Vracejí

se. Řekl bych, že mají po čertech naspěch. Vypadá to, že by si s námi

chtěli ještě poklábosit, než se tu objeví letadlo. Asi se obávají, že by-

chom jim mohli uletět.“

„Jeskyni nenašli a na ničem jiném mi nezáleží,“ zamručel Dizzy.

Brzy bylo naprosto jasné, že Majoli a jeho parta nesměřují ke své

loďce. Šli rovnou k místu, kde stál Biggles a jeho přátelé. Bylo zřej-

mé, že jsou rozčílení.

Když dorazili, Majoli vyštěkl: „Našel jste ho!“

„Našli co?“ zeptal se Dizzy nevinně a znělo to docela přirozeně.

„Poklad.“

„Jaký poklad?“

„Nedělejte hloupého. A co je tohle?“

Majoli strčil prudce ruku Dizzymu před obličej. Na jeho otevřené

dlani ležela stříbrná mince.

„Našel jsem ji před chvílí při cestě dolů,“ řekl bezbarvým hlasem.

„Moje mince! To jsem ale lajdák. Musel jsem ji upustit,“ řekl

Dizzy. „Ani nevím, jak. Jsem rád, že jste ji našel. Mohu ji dostat

zpět?“

„To není ta vaše,“ zavrčel Majoli.

„Co tím myslíte – že není moje?“ divil se Dizzy.

Majoli odpověděl pomalu a každé slovo drtil mezi zuby: „To není

ta mince, kterou jste mi ukazoval v Britském muzeu. Našel jste jich

víc. Kde jsou?“

Kapitola 9

NEPŘÍJEMNÉ CHVÍLE

Dizzy se díval přihlouple na minci, jakoby nechápal plně dosah

toho, co právě slyšel. Pak si uvědomil, co se stalo. Nejspíš mu někde

vypadla při krkolomném sestupu z přeplněné kapsy.

Byl to Biggles, kdo odpověděl na Majoliho prudký útok. „Počkej-

te, pane,“ ohradil se za všechny ostře. „Co se vám přihodilo, že jste

tak rozčilený? Přestaňte s námi mluvit tímto tónem. Mince, kterou

– 54 –

vám Digswell ukázal v Britském muzeu, nemusela být nutné jediná,

která kdy ležela na písku v Arábii. Ta, kterou jste na svahu našel, tam

mohla ležet celá tisíciletí.“ Sám tomu samozřejmě nevěřil. Došel ke

stejnému závěru jako Dizzy.

„Tahle tu neležela ani rok, natož celá tisíciletí.“

„Jak to víte?“

„Podívejte se na ni! Kdyby mince ležela venku, její povrch by byl

omletý od písku, který by se přes ni hnal.“

„Dobře. Dejme tomu, že máte pravdu. Ale i kdybychom našli ce-

lou tunu mincí, což se bohužel nestalo, co to má co společného s vá-

mi?“

„Hodně. Pracuji na průzkumu této oblasti po celá léta, pane“ řekl

Majoli pronikavým hlasem.

„Míníte snad hledání pokladů?“

„Vyložte si to, jak chcete!“

„Chcete tím říci, že jste věděl, že tu je poblíž poklad?“

„Tušil jsem, že tu je něco významného.“

„Nechápu, z čeho jste tak mohl usoudit.“

„Ze starých záznamů, které jsem četl ve své rodné zemi, když

jsem studoval.“

„V Ethiopii?“

„Ano.“

„Ale vy jste nenašel, co jste hledal. Měl jste prostě smůlu. Co ny-

ní budete dělat, pane Majoli?“ řekl posměšně Biggles.

„Chceme z pokladu podíl,“ prohlásil Majoli drze.

„Houby dostanete! U čerta! Jste vy ale drzý.“

„Donutíme vás!“

„Přestaňte mi vyhrožovat nebo se postarám, aby vás odtud vyhos-

tili. Vsadil bych se, že nemáte povolení k vylodění.“

„A vy máte?“

„Ano.“

„Řeči,“ zavrčel Majoli. „Jenom řeči.“

Podrážděný rozhovor Bigglese s Majolim byl náhle přerušen hu-

kotem motoru Dakoty, která šla na přistání. Všichni ztichli a pozoro-

vali, jak si sedá na přistávací plochu. Algy k nim doroloval, vypnul

motor a s košíkem v ruce seskočil na zem.

„Hromada sendvičů a pár lahví kávy,“ řekl a podával košík Berti-

– 55 –

emu. Pak zřejmě vycítil, že něco není v pořádku a pohlédl na Biggle-

se: „Co se tu děje?“ zeptal se.

„Jen malé nedorozumění,“ odpověděl Biggles klidně. „Tady ti

pánové trpí utkvělou představou, že jsme našli poklad a chtějí z něho

část.“

„Opravdu zajímavé.“

„Odvezl jste poklad do Adenu?“ zeptal se prudce Majoli, jakoby

ho ta možnost právě napadla.

„Jaký poklad?“

„Ten, který jste tu našli.“

„Nebuďte směšný,“ vložil se do rozhovoru Biggles. „Myslíte si,

že bychom tu ještě byli a opékali se na slunci, kdybychom našli po-

klad, o kterém tak umíněně hovoříte?“

„Přestaňte si hrát se slovíčky. Máte ho?“

„Ne. A mrzí mě, že ho nemáme.“

„Všichni lžete,“ vykřikl Majoli rozzuřeně a vytáhl pistoli. Bylo

vidět, že se jen ztěží ovládá.

„Poslyšte, dejte tu věc pryč dřív, než s tím něco provedete,“ řekl

Biggles netrpělivě. „A teď mě poslouchejte. Mám důležitější věc na

práci, než tu stát a dohadovat se s vámi. Musím najít přítele a s ubýva-

jícím světlem mi nezbývá moc času.“

„Tvrdíte, že poklad nemáte?“ chtěl opět vědět Majoli.

„To jsem vám už řekl.“

„Jestliže mluvíte pravdu, nebude vám vadit, když se porozhléd-

neme ve vašem letadle.“

Biggles pokrčil rameny. „Jestli vás to uspokojí. Vítejte ke všem

pokladům.“

Čtyři muži se vysoukali do letadla.

„Jdi s nimi a všechno jim ukaž,“ řekl Biggles Algymu.

Chvíli mlčeli. „Hochu, chci se zeptat, co míníš dělat s těmi neod-

bytnými loupežníky? Mám pocit, že budou pěkně ostří a nepříjemní,

když jim nedáme, co chtějí,“ přerušil mlčení Bertie.

„Možná, že blafují.“

„To není jisté. Majoli má zbraň a můžeš se vsadit, že jeho parťáci

ji mají také. A klidně ji použijí. Chtějí ten poklad za každou cenu. A

moje zkušenost mi napovídá, že nepatří mezi typy, které zůstanou u

výhrůžek. Tady jim nic nehrozí, mají tu loď, která by je po špinavé

– 56 –

práci odvezla. A my musíme hledat Gingera.“

„Je to obtížná situace,“ připustil Biggles. „Přestřelku si nemůže-

me dovolit. Naopak se jí musíme všemi způsoby vyhnout.“

„Proč nemůžeme použít zbraně?“ zeptal se Dizzy.

„Prosím tě, přemýšlej. Určitě by byli ranění nebo i mrtví a to

pravděpodobně na obou stranách. Kdybychom je zastřelili, museli

bychom to ohlásit a v Adenu by to rozpoutalo pěkný zmatek. Museli

bychom říci celou pravdu a rozhodně by se naše dobrodružství dostalo

do novin a možná až do Britského parlamentu. Plukovník by byl od-

volán a my potrestáni. Ať raději Majoli získá to, co je v jeskyni. Na-

ším úkolem je najít Gingera. Nebýt toho, že se ztratil, sbalil bych to

tady a nechal tu bandu podfukářů, ať dělá, co umí. Ale nemůžeme

odtud odletět, dokud nezjistíme, co se stalo s Gingerem. To je přece

jasné.“

„Máš naprosto pravdu, starý brachu. Souhlasím s tebou.“

„Možná, že přijdeme na to, jak je přelstít. Klid! Zdá se, že skonči-

li.“

Majoli a jeho společníci vylezli z letadla.

„Spokojeni?“ zeptal se Biggles s neskrývaným sarkasmem.

„Ne.“

„Tak to už je vaše věc. Nebude vám vadit, když se sebereme a

odletíme?“

„Neopustíte toto místo, dokud mi neřeknete, kde jste našli ten po-

klad.“ Všichni čtyři muži vytáhli jako na povel svoje pistole.

Biggles povzdechl. „Proboha. Nechápete, že kdybychom něco

našli, poslali bychom to do Adenu v letadle, které jste viděli odstarto-

vat? Už mám těch vašich otázek plné zuby. Jasně jsem vám řekl, že

čekáme na jednoho muže z naší skupiny.“

„Kde je?“

„To bych rád věděl. Kdyby se objevil, už byste nás neviděl. Zů-

stal by za námi jen oblak prachu.“

„Proč se vrátilo jiné letadlo?“ ptal se neodbytně Majoli a prstem

ukazoval na Dakotu.

„Prostě jsem chtěl větší stroj.“

„Z jakého důvodu? Abyste mohl naložit poklad?“

„Ne, abych mohl vzít na palubu více cestujících. Stroj, který jste

tu spatřil před tím, byl Proctor, což je třísedadlové letadlo. A jak vidí-

– 57 –

te, jsme tu teď čtyři a doufám, že přibude další. Přejete si vědět ještě

něco?“ Biggles ztrácel trpělivost.

„Ano! Kam jste ukryli poklad?“

„A jestliže odmítnu vám to říct – za předpokladu, že jsem ho ně-

kam dal?“

„Tak vás všechny postřílíme.“ Majoli pozvedl pistoli.

„To by nebylo moc chytré. Postrádali by nás.“

„A… až by vás našli, tak by zjistili, proč jste se nevrátili.“

„Jak to chcete provést?“

Majoli se zašklebil. „Naházíme vás do letadla a zapálíme ho. Bu-

de to vypadat jako další nešťastná havárie.“

„Máte skutečně roztomilé nápady. To musím přiznat.“

Biggles rychle uvažoval. Nechtěl opustit území, dokud nepodnik-

nou další, ještě důkladnější pátrání po Gingerovi. Nepřestal uvažovat

o možnosti, že Ginger živý nebo mrtvý leží někde na svahu. Když se

Bertie a Dizzy nevrátili k letadlu, Ginger je šel s největší pravděpo-

dobností hledat.

„Tak co mi povíte?“ naléhal Majoli. „Rozmýšlíte se nějak dlou-

ho.“

„Udělám vám návrh a doufám, že ukončíme tohle nesmyslné

handrkování,“ odpověděl Biggles klidně. „Půjdu s vámi nahoru a uká-

žu vám, kde si myslím, že by poklad mohl být. Ale musím vás upo-

zornit, že já jsem ho skutečně nikdy neviděl. Jeden z mých přátel pů-

jde s námi. Ostatní dva musí zůstat u letadla.“

„Proč?“

„Necítí se dobře. Nemohou podniknout tak namáhavý výstup. To

přece sám vidíte.“

„Co dělali?“

„Hledali poklad, po kterém tak neúnavně pátráte. A také je vy-

čerpalo vedro. Musí si odpočinout. Rozhodně odtud neutečou. Ale

jedno si chci s vámi vyjasnit. Nedomnívejte se ani v nejmenším, že

podnikám tenhle výlet pod vaším nátlakem. Chtěl jsem stejně vylézt

sráz ještě jednou a mohu to tedy udělat právě teď.“

„Proč chcete nahoru?“

Biggles povzdechl. „Musím vám říkat všechno dvakrát? Ztratil se

mi přítel. Předpokládám, že se vydal po srázu nahoru. Jestliže tomu

tak bylo, pak buď zabloudil, nebo měl nehodu. Tak či onak je už nej-

– 58 –

spíše mrtev. Chci najít jeho tělo.“

„Nic na mně nezkoušejte.“

„To nemám v úmyslu. Konečně, mohl jsem vás před pěti minu-

tami zastřelit.“

„Čím?“

„Tímhle.“ Biggles ukázal svou pistoli.

Majoli byl na krátký okamžik vyveden z míry. „Dejte mi ji.“

„Zkuste mi ji vzít. Vsadím se, že střílím rychleji než vy.“

„Moji přátelé by vás dostali.“

„To by vám moc nepomohlo, nemyslíte? Uvědomte si, že když

nás zastřelíte, v životě ten poklad nenajdete.“

„Takže víte kde je?“

„Řekněme, že přibližně.“

„Viděl jste ho?“

„Už jsem vám řekl, že ne.“

Majoli poodstoupil a tiše se domlouval se svými společníky.

„Dobře. Souhlasím.“

„Je vám jasné, že při výstupu chceme především najít našeho pří-

tele a budeme pátrat mezi skalisky.“

„Dobrá,“ zavrčel Majoli. „Ale ať vám to netrvá moc dlouho. Ne-

chceme strávit na kopci celou noc.“

„Ani já to nemám v úmyslu,“ opáčil Biggles chladně. Obrátil se k

Bertiemu a Dizzymu. „Vy dva tu zůstanete pro případ, že by se Ginger

vrátil. Radím vám, vyspěte se v kabině. Potřebujete to.“ Pak se obrátil

k Majolimu: „O.K. Jestli chcete, můžeme vyrazit.“

„Jděte před námi, chceme vás mít na očích,“ nařídil Majoli suve-

rénně.

Biggles nic nenamítal. „Mně se to hodí. Můžete si dát pistole

klidně do pouzdra. Nebudete je potřebovat.“ „Máte strach, že bychom

vás mohli zastřelit?“

„Z toho, jak zacházíte se zbraní, mám spíš obavy, že byste se

mohl omylem zastřelit sám. A měli bychom zbytečnou práci navíc,

vykopat pro vás jámu, do které bychom vás uložili,“ opáčil Biggles.

– 59 –

Kapitola 10

NAHORU A DOLŮ PO SRÁZU

Podruhé ten den se Biggles a Algy plahočili znavení přes drsný

písek k lety vyběleným skaliskům. Biggles nejednal pod nátlakem.

Kdyby nechtěl jít, nešel by. Jak řekl, měl v úmyslu pátrat znovu po

Gingerovi. Šplhali po srázu a podnikali krátké odbočky, aby pro-

zkoumali nebezpečné úseky, na kterých se mohl Ginger zranit. Nic si

nenamlouvali. Jestliže se něco takového stalo, nemělo smysl doufat,

že je ještě naživu. Bylo to smutné a Biggles řekl pár ostrých slov na

účet všech hledačů pokladů.

Majoli a jeho společníci je pozorně sledovali, ale nenásledovali

je, zřejmě netoužili šplhat víc, než bylo třeba.

„Co budeme dělat, až dorazíme nahoru?“ zeptal se Algy tiše, při

jedné z těch příležitostí, kdy byli z doslechu.

„Ještě nevím.“

„Chceš jim ukázat jeskyni?“

„Možná ano.“

„To je stejné, jako bys jim vydal poklad.“

„Pochybuji. Pořádně jsem si to místo prohlédl. Vchod do jeskyně

zatarasily tuny kamení a stačilo by se jich jen dotknout a spadly by

další. Nešel bych blíž ani za všechno zlato v Anglické bance. Jestli

chtějí takové riziko podstoupit, je to jejich věc. Dnes už toho moc ne-

udělají. Odstranit rukama tolik balvanů, aby se dostali dovnitř, by

chvíli trvalo.“

„Mimochodem, přemýšlel jsi o tom, komu nález v jeskyni sku-

tečně patří?“

„Opravdu nevím. V podstatě by si na poklad mohl dělat nárok

kterýkoliv z arabských států, Jemen, Saudská Arábie a i ostatní. Stejně

tak Izrael. Bude také záležet na tom, komu prapůvodně poklad nále-

žel.“

„Je možné to vůbec určit?“

„Snad podle portrétů na mincích. Ale i to může být sporné. Mince

mohly být ukradeny nebo jich bylo použito k zaplacení nějakého dlu-

hu.“

„Připadalo mi, že na mincích, které Dizzy našel, byly různé por-

– 60 –

tréty.“

„Přirozeně. Stává se, že některý poklad obsahuje cennosti z dob

celé řady vládců.“ Biggles se zamyslel. „Řekl bych, že to je případ,

kdy po tak dlouhém časovém odstupu mince patří nálezci. Ovšem

zájem o tak neobyčejný objev, vzhledem k jeho historickému význa-

mu, bude jistě mezinárodní.“

„Měli bychom se Majolimu ztratit, až se setmí,“ změnil Algy té-

ma.

„Nijak by nám to nepomohlo. Zůstanu tu, dokud nezjistím, co se

stalo s Gingerem. I když, upřímně řečeno, nemáme velkou naději, že

ho najdeme živého.“

„Moc mluvíte,“ okřikl je Majoli. „Musíme se pohnout, jinak bude

tma, než tam dojdeme.“

„Dobře, dobře. Už jdeme,“ odpověděl Biggles podrážděně. „Kvů-

li vám si nezlomíme vaz. Stejně se marně šplháte, Majoli. Jestli si

myslíte, že půjdete zpátky s pytlem zlata na zádech, připravte se na

zklamání.“

Majoli neodpověděl.

Všichni stoupali nahoru a hledali nejschůdnější cestu mezi kame-

ny rozpálenými sluncem. Biggles a Algy pátrali dál po Gingerovi,

chvílemi volali jeho jméno, ale bezúspěšně.

Na pískem pokrytý rakib dorazili, když slunce již pomalu mizelo

za obzorem a zalévalo krajinu oranžovým světlem.

„Jsme na místě,“ řekl Biggles Majolimu ironicky. „Prosím, po-

služte si.“

Majoli šel opatrně dopředu a rozhlížel se.

„Kdysi tu zřejmě bývalo velké město,“ řekl vzrušeně, když dora-

zil k prvnímu sloupu ležícímu v písku.

„Kousek dál je další sloup a několik ručně opracovaných kamenů.

A pod pískem je asi hodně ruin, kdybyste měli chuť kopat.“

„Kde jste našli poklad? Mluvte konečně to, co chci slyšet!“ rozči-

loval se Majoli.

Biggles ukázal na místo, kde se zřítil svah. „Tam.“

„Máte nás za blázny?“ zeptal se Majoli, když došli k zavalenému

vchodu.

„To bych si nedovolil,“ řekl Biggles sarkasticky. A tajuplně se

pousmál. „Za tím vším, za tou hromadou kamení je jeskyně.“

– 61 –

„Jak to víte?“ zeptal se ostře Majoli.

„Viděli jsme ji.“

„Kdy?“

„Dnes ráno.“

„Dostali jste se dovnitř?“

„Ne, a měli jsme štěstí, že se nám to nepodařilo.“

„Nerozumím vám.“

„Vysvětlím vám to. V těchto místech byla trhlina, kterou se nám

podařilo nahlédnout dovnitř.“ Biggles ukázal na jeden z vyvrácených

sloupů. „Zahlédli jsme část jakési jeskyně. Pak se Digswell pokusil

štěrbinu rozšířit. A výsledek vidíte sám. Všechno se zřítilo. Snažili

jsme se ještě kameny a suť odstranit. Ale byla to marná práce.“ Big-

gles se odmlčel a snažil se rozpoznat, zda-li mu Majoli věří.

„Předpokládám, že vás sem zavedl Digswell.“

„Ano. Ocitl se tu před léty zcela náhodou. A zde také našel minci,

kterou vám ukazoval v Britském muzeu.“

„Nešel dovnitř?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Zaprvé neměl čas a zadruhé se mu to nezdálo bezpečné. A dobře

udělal. Kdyby ho to zavalilo, byl by to jeho konec. A za hromadou

kamení by teď byla jeho kostra.“ Bigglesova úvaha Majoliho nijak

nedojala.

„Jak se sem vůbec dostal?“

Biggles povzdechl. „Vy se pořád jen vyptáváte. Sloužil u R.A.F.

Letěl nad pobřežím a vletěl do habubu. Měl potíže s motorem a musel

vyskočit z letadla padákem. A přistál tady. Stroj se roztříštil dole pod

kopcem. Jakmile se bouře utišila, přiletělo ho hledat jiné letadlo. Měl

přirozeně strach, že ho z letadla neuvidí, a tak utíkal dolů na otevřený

prostor. Proto tu nezůstal a o nic dalšího se nepokoušel. Počítal, že se

vrátí, ale byl odvelen domů, do Anglie. Dostal se sem teprve před ně-

kolika dny. Tak a teď víte všechno.“

Majoli se podíval na hromadu hlíny a kamení a na tváři se mu

zračilo nelíčené zklamání. Obrátil se ke svým společníkům. „Měli

bychom dokázat tu hromadu odstranit,“ prohlásil, ale bez valného

přesvědčení.

„Jak?“ zeptal se Biggles.

– 62 –

„Stačilo by trochu dynamitu.“

„Zdá se mi,“ řekl Biggles klidně, „že by výbuch strhl polovinu

hory. Sám vidíte, že skály byly vystaveny tak dlouho vlivům povětří,

že jsou zvětralé a drobí se jako piškot. Říkal jsem vám, že stačilo veli-

ce málo a skončili jsme dnes ráno pod kupou kamenů. Vrátili jsme se

a pak jste přišli vy a začali strkat nos do našich věcí.“

„Tak proto jste mi všechno klidně řekl. Věděl jste, že se nemohu

do jeskyně dostat.“

„Samozřejmě,“ připustil Biggles nevzrušeně. „Jistě si nemyslíte,

že bych byl takový blázen, abych vám místo ukázal, kdyby tam ležel

pytel zlata a jen čekal, až ho někdo odnese.“

Majoli byl zaražený. Ve své bezmocnosti popošel dopředu, ucho-

pil oběma rukama velký kámen a pokoušel se ho zvednout.

Biggles rychle ustoupil zpět. Několik kamenů se uvolnilo a zača-

lo padat dolů. Majoli tak tak uskočil. „To nemá cenu,“ zamumlal.

„Varoval jsem vás. Koledujete si o malér. To je práce pro celou

četu mužů a museli by pracovat velmi opatrně, aby vyčistili vchod do

jeskyně – nebo co to vlastně je.“

„Půjdeme zpátky,“ prohlásil Majoli ostře. Podíval se nepřátelsky

na Bigglese a Algyho, jakoby o něčem uvažoval. „Zdá se mi, že o tom

všem moc víte,“ řekl výhružně.

Ale v této chvíli si ho Biggles nevšímal. Jeho oko zachytilo po-

hyb trochu dál na srázu. „Někdo nás pozoruje,“ řekl a přikrčil se za

velkým balvanem. „Algy, pozor!“

Algy se skryl.

„Někdo tam je, myslím, že nějaký Arab, a míří na nás puškou.“

Majoli vytáhl svou pistoli a řekl podrážděně: „Na takový starý

trik by se nenachytalo ani malé dítě.“

Vzápětí se ozval výstřel z pušky. Jeden z Majoliho skupiny vy-

křikl a belhal se k úkrytu za skálou, kde se už krčil jeho druh.

„Raději šetřete municí,“ zavolal Biggles na Majoliho. „Budete ji

potřebovat. Jestli je to Arab, jistě není sám.“

Zatím co se Majoli a jeho společníci znepokojeně dívali směrem,

odkud přišel výstřel, řekl Biggles tiše Algymu: „Vypadneme odtud.“

„Kudy?“

„To je jedno, ale prostě dolů.“ Biggles se přehoupl přes okraj ra-

kibu na skaliska pod ním, která ho dobře kryla. Ohlédl se jen, aby se

– 63 –

ujistil, že ho Algy následuje.

„Už přede mnou nikdy nemluv o hledání pokladu,“ řekl podráž-

děně Biggles, když spěchali společně dolů, klouzali po suti a klopýtali

přes kameny.

Ozvaly se dva výstřely, ale kdo je vypálil, přesně nevěděli.

„Mohl po nás střílet ten ďábel Majoli,“ řekl Algy, jak se hnali

dopředu.

„To je možné. Viděl jsi přece jeho výraz. Je naprosto šílený. Po-

spěš si! Musíme se dostat až dolů. Bertie a Dizzy by nám pomohli,

kdyby bylo třeba. Jistě výstřely slyšeli.“

„Vidím letadlo, ale je nevidím.“

„Jsou jistě uvnitř.“

Běželi dál, jak nejrychleji mohli. Majoli a jeho společníci jim byli

v patách a pod nohama se jim uvolňovaly kameny, které dopadaly až

k Bigglesovi a Algymu.

Když už byli skoro dole na písečné půdě, Algy šlápl nešťastně na

jeden z kamenů, klopýtl a upadl. Okamžitě vyskočil a sykl bolestí.

Dokulhal k Bigglesovi a opřel se o něho.

„Copak se stalo?“ zeptal se Biggles znepokojeně.

„Kotník.“

„Zlomený?“

„Ne, spíše vymknutý.“ Udělal pár kroků, kulhal. „Půjde to,“ řekl.

„Můžu jít dál, ale musím se o tebe opřít.“

Biggles se však zastavil a díval se upřeně na písečnou pláň před

nimi.

„Raději počkáme, Algy,“ řekl podivným tónem. „Rozhodně ne-

musíme pospíchat. Viděli nás.“

„Kdo nás viděl?“

„Podívej se, kdo se sem blíží.“

Tryskem se k nim řítila skupina jezdců. Vlající konce turbanů na

jejich hlavách nemohly nikoho nechat na pochybách, o koho jde.

„Arabové,“ zamumlal Biggles. Tiše se zasmál. „Před námi Ara-

bové a za námi padouši. Je toho požehnaně.“

„Rozhodně nemůžeme bojovat. Je jich moc,“ řekl tiše Algy.

„Musíme zachovat klid. Konec konců ti chlapíci mohou být přá-

telští. Jak říkal Dizzy, člověk nikdy neví.“

Nemohli nic podniknout a nezbývalo jim než počkat, až se Ara-

– 64 –

bové přiblíží. Viděli Bertieho a Dizzyho vyskočit z letadla. Zřejmě je

probudil divoký pokřik. Viděli, co se děje a zmizeli rychle v letadle.

Biggles si dovedl představit jejich zděšení. Divili se, proč Arabové

nezamířili přímo k Dakotě, okolo které projeli ve vzdálenosti sotva

dvě stě yardů.

„Vypadá to, že jsme v rejži,“ zhodnotil situaci Algy.

„Nerad se opakuji, ale říkal jsem vám všem, že hledání pokladu

je ztracená věc.“

„Mám dojem, že máš pravdu.“

„Trochu pozdě, nemyslíš? Já především hrozně lituji, že se nikdy

nedozvíme, co se stalo Gingerovi.“

Jezdci se přiblížili.

„Ti chlapíci vypadají poněkud divoce, nezdá se ti?“ poznamenal

Biggles.

Kapitola 11

GINGEROVO DILEMA

Po tom, co mu Bertie a Dizzy zmizeli s očí, Ginger se uvelebil co

nejpohodlněji na jediném stinném místě v okruhu mnoha mil. To mís-

to byl jedině pod širokými křídly Dakoty. Tak, jak se stín posunoval

podle úhlu dopadu slunečních paprsků, přemísťoval se i on. Široko

daleko nebylo živé duše, a tak se nemusel ničeho obávat. Byl přesvěd-

čen, že se oba jeho přátelé brzy vrátí, dřív než se horko stane nesnesi-

telným. Byl přirozeně trochu zklamán, že se nemohl osobně zúčastnit

pátrání po pokladu. Ale řekl si, že to je prostě jeho smůla. Utěšoval se

tím, že bude-li tam nějaký poklad, jistě ho brzy spatří.

Asi za hodinu, i když nepočítal, že je tak brzy uvidí, začal vyhlí-

žet, zda se již Bertie s Dizzym nevracejí. Když uběhla další hodina a

po nich nebylo ani vidu ani slechu, přestože podle Dizzyho měli už

být tou dobou zpět, necítil se nijak znepokojen, ale považoval to za

dobré znamení. Kdyby v jeskyni nic nebylo, uvažoval, vrátili by se

hned zpátky. Jestliže však našli něco opravdu důležitého, s čím musí

velice opatrně zacházet a co nelze snadno odnést, bude muset čekat

déle.

Po třech hodinách čekání Ginger pocítil první záchvěv úzkosti.

Žhnoucí kotouč slunce putoval nyní po modré obloze a jeho paprsky

– 65 –

šlehaly vyprahlou zem. Vzduch se chvěl horkem jako nad ohništěm.

Písek se rozpálil a nešlo na něm sedět už ani ve stínu. Opravdu znepo-

kojen se vrátil do kabiny.

Pomalu uběhla další hodina, pak další a další. Slunce se valilo po

zenitu a Bertie a Dizzy se stále nevraceli. Odpoledne si už nemohl nic

namlouvat. Něco se jim přihodilo, ale netušil co. Jeden z nich mohl

mít úraz, ale jistě ne oba, uvažoval. Kdyby se jeden z nich zranil, dru-

hý by se vrátil k letadlu pro pomoc.

Ginger nevěděl, co by měl udělat. Byl opravdu v obtížné situaci.

Nechali ho tu, aby hlídal letadlo. Kdyby ho opustil, nedostál by své

povinnosti. Zůstane-li u letadla, zatím co Bertie a Dizzy jsou možná v

nebezpečí, nebude také jednat správně. Musel se spolehnout na svůj

úsudek, ale bylo opravdu obtížné se rozhodnout. V rozčílení přecházel

sem a tam, nehledě na nelítostný žár.

Ve čtyři hodiny odpoledne se konečně rozhodl, že bude jednat.

Musí zjistit, co se stalo. Letadlo prostě ponechá osudu. Tak jak byl,

klobouk posunutý dozadu, aby mu chránil týl před sluncem, vydal se

horkem rozpálenou krajinou po rozžhaveném písku a štěrku.

Ušel sotva sto yardů, když zvuk po jeho pravici ho přiměl, aby se

rychle otočil. K svému zděšení uviděl skupinu jezdců, kteří se k němu

blížili divokým cvalem. Byli to zcela jasně Arabové, a když k němu

dorazili, obstoupili ho a seskočili s koní, pomyslel si, že nikdy v živo-

tě nespatřil divočejší tváře. Bylo jich dvanáct, všichni ozbrojeni až po

zuby puškami a dýkami.

Z jejich pochmurného výrazu Ginger usoudil, že nastala jeho po-

slední chvíle.

Měl sice u sebe v kapse malou pistoli, ale vůbec neuvažoval o

tom, že by ji použil. A tak stál, nehýbal se a očekával to nejhorší.

Jeden z nich, zřejmě náčelník, ho chytil za paži. Zdálo se, že veli-

ce pospíchá. I na ostatních bylo vidět, že jeli rychle, jejich koně byli

pokryti potem.

„Pojďte se mnou,“ řekl muž, který uchopil Gingera za ruku.

Ginger se díval nechápavě do divoké tváře. Cítil mužův dech.

„Pojďte se mnou?“ odpověděl jako ozvěna zcela zmaten. „Kam mám

jít?“

Jediná odpověď, které se mu dostalo, bylo opět „Pojďte se

mnou.“

– 66 –

„Mluvíte anglicky?“ pokoušel se nějakým způsobem řešit situaci

Ginger.

„Jen málo. Pojďte, prosím.“

„Nevím kam,“ řekl již trochu podrážděně Ginger.

„Pojďte, ukážeme vám. A rychle. Umírá člověk.“

Teď Ginger pochopil. Nebo si myslel, že pochopil. Bertie nebo

Dizzy byli poraněni a potřebovali pomoc. Arabové nebyli zřejmě ne-

přátelští. Naopak, někteří měli ve tváři výraz, který byl velmi blízký

jakémusi pokusu o úsměv.

Ginger už neváhal. „Půjdu,“ řekl.

„Chvála Alláhovi,“ zvolal náčelník a jeho doprovod opakoval po

něm. „Alláh je veliký.“

Předvedli koně. Ginger se vyšplhal do sedla a celá skupina oka-

mžitě vyrazila napříč přes přistávací plochu. Zůstal za nimi jen oblak

prachu.

Nezapomeňme, že Ginger nebyl jezdec. Někdy sice při vzácných

příležitostech na koni seděl, ale to bylo všechno.

Přilepil se doslova na sedlo. Jeho kůň nepotřeboval vedení. Držel

se s ostatními a Ginger se utěšoval tím, že Bertie a Dizzy snad nebu-

dou daleko. Zaráželo ho pouze, že jeli jiným směrem, než vyrazili

jeho přátelé za pokladem.

Když dorazili k šedým kopcům, skupina musela zpomalit. Stou-

pali po úzké, klikaté stezce, která se točila po úbočí kamenitého masí-

vu. Náčelník jel blízko Gingera, občas se na něho usmál, jakoby ho

chtěl povzbudit. Ginger to opravdu potřeboval. Měl pocit, že se na

hřbetě koně rozpadá na kousky. Vedro bylo strašné, ostrý pach koní i

jezdců nedýchatelný a chvílemi mu připadalo, že je to všechno zlý

sen.

Když překonali hřeben prudkého svahu a začali sestupovat na

druhou stranu, měl srdce až v krku. Teď mu bylo jasné, že určitě neje-

de za Bertiem a Dizzym. Rozhodně by nedokázali vystoupit tak vyso-

ko a tak daleko od přistávací plochy. Nyní se před nimi rozprostírala

vyprahlá kamenitá pláň a koně se dali opět do cvalu. Jejich kopyta už

nevířila písek, ale duněla po tvrdém, vyprahlém jílu a odletoval od

nich štěrk a drobné kamení.

Ginger si myslel, že ta strašná jízda nikdy neskončí. Byl otlačený

od sedla a hrozně si přál, aby už koně zastavili. Slunce zapadlo a ve

– 67 –

světle vycházejícího měsíce bylo všechno ještě neskutečnější.

Když konečně dorazili k cíli, Ginger to už sotva vnímal. Seděl na

koni shrbený a byl skoro v bezvědomí. Uslyšel štěkat psy a zvedl hla-

vu. Byli v jakémsi malém údolí. Náčelník skupiny, se kterou Ginger

přijel, vyrazil pokřik, zřejmě aby ohlásil, že dorazili. Projeli mezi řa-

dou malých černých stanů potažených kozí kůží a zastavili před sta-

nem mnohem větším než ostatní. Před ním stál vysoký, statný muž se

špičatou černou bradkou, v dlouhé bílé dželabě. Na hlavě měl kafieh

(šátek omotaný okolo hlavy) a agal (šňůru stočenou ve dvou pruzích),

značící jeho vysoké postavení.

Ginger sklouzl z koně. Bylo by správnější říci, že spíše spadl.

Vysoký Arab, který, jak Ginger usoudil, byl šejk, postoupil do-

předu a dotkl se srdce a čela na znamení pozdravu.

„Alláh s vámi,“ řekl a pokračoval dokonalou angličtinou. „Jsem

šejk Mital ibn Yezzin. Buďte vítán v mém stanu. Vím, že jsem vám

způsobil jisté potíže, ale můj syn, můj jediný syn je nemocen a potře-

buje vaši pomoc.

„Ale já nejsem lékař,“ řekl vyděšený Ginger.

„Poslal jsem své muže pro pomoc do Adenu, ale když uviděli bí-

lého muže, přivedli vás sem. Na unavených koních by jim trvalo další

tři dny, než by do Adenu dorazili. Nejdříve se však musíte občerstvit.“

Šejk zatleskal.

Arab v bílém dlouhém šatě přinesl kávu v měděné konvici a dva

kalíšky. Nalil kávu do jednoho z nich, uklonil se a nabídl ho svému

pánu. Šejk mu pokynul, aby prvního obsloužil Gingera.

Ginger přijal kávu vděčně, přestože by dal přednost velké sklenici

studené vody. Ale nepovažoval za vhodné se o tom zmiňovat. Konec

konců hlavní bylo, že neměli v úmyslu ho zabít. Nedovedl si předsta-

vit, co si pomyslí ostatní, až se vrátí k letadlu a nenajdou ho tam. A

měl další problém. Šejkova syna.

„Chcete si odpočinout nebo se půjdete podívat na mého syna?“

řekl šejk a ukázal na nízký divan, na kterém velbloudí sedla sloužila

jako opěradla.

„Raději se podívám na chlapce,“ odpověděl Ginger. „Ale znovu

vám musím říci, že nejsem lékař,“ dodal.

„Kdyby moji muži jeli do Adenu, můj syn by byl mrtev dřív, než

by se vrátili. I tak mám obavy, že nepřežije. Snad něco dokážete.

– 68 –

Chlapec je všechno, co mám.“

„Podívám se na něho a udělám, co bude v mých silách,“ odpově-

děl Ginger. Cítil, že nemůže odmítnout. „Nemám s sebou žádné léky,

nic.“

Šejk neodpověděl. Opět zatleskal a objevil se sluha s lampou.

Vedl je do jiné části stanu, kde na navrstvených pokrývkách a kober-

cích ležel nemocný šejkův syn. Ginger usoudil, že mu je asi čtrnáct

let. Byl to krásný chlapec s jemnou olivově zbarvenou pletí, jakou

mívají často mladí Arabové. Bylo na první pohled jasné, že je velice

vážně nemocen. Měl zavřené oči, převracel hlavu ze strany na stranu a

tiše naříkal. Šejk si k němu beze slova poklekl, zdvihl chlapci paži a z

jeho ruky odmotal ošklivou změť vlhkých obvazů. „Vidíte,“ řekl tiše.

Ginger se zděsil. Ruka byla v hrozném stavu. Celá opuchlá, otok

stoupal po paži. Na vnější straně ruky zela velká hnisající rána. Byla

zřejmě již napadena sepsí a hrozila zabít chlapce otravou krve. Ginger

nebyl lékař, ale napadlo ho, že první věc, kterou by lékař udělal, by

byla amputace ruky. Nic však neřekl.

„Jak se mu to stalo?“ zeptal se.

„Mého syna kousl do ruky velbloud. Vzal to na lehkou váhu.

Mně o tom neřekl. A zuby velblouda jsou plny nečistot.“

„Slyšel jsem to.“

„Takže?“ zeptal se tiše šejk.

„Chlapec je ve velmi vážném stavu. Měl by být hospitalizován.“

„Cestou by zemřel. Nejbližší nemocnice je v Adenu a ten je odtud

vzdálen čtyři dny jízdy na nejrychlejším koni. Alláh byl milostiv, že

moji lidé přivedli vás.“

„Proč se, proboha, domníváte, že právě já mohu něco udělat?“

„Mysleli si, že vy bílí křesťané rozumíte medicíně a věděli, jak

čas mého syna neúprosně ubíhá. A tak se rozhodli, že vás sem přive-

dou, místo aby pokračovali dál do Adenu.“

„Škoda, že mi to neřekli. Mohl jsem letět do Adenu letadlem a

přivézt lékaře.“

„Hovoří tak málo anglicky, že vám nemohli vysvětlit, o co se

jedná.“

„Jak to, že vy hovoříte anglicky tak výborně?“

„Navštěvoval jsem v Adenu britskou školu. Čas od času musím

do Adenu za guvernérem projednat s ním některé problémy týkající se

– 69 –

mého území.“

Ginger si domyslel, že Mital ibn Yezzin je jeden z několika vý-

znamných šejků podél pobřeží, které britské orgány podporují, aby

udržovali pořádek.

Odmlčel se. Bylo jisté, že by chlapec zemřel dřív, než by sem lé-

kař dorazil. Stejně jisté bylo, že by nepřežil cestu na koňském hřbetě k

Dakotě. A tak stál Ginger před problémem, který, jak se mu v prvních

chvílích zdálo, nedokáže vyřešit. Pak si na něco vzpomněl a začal

rychle přemýšlet.

Pokud správně usuzoval, pak Dakota nebyla vzdálená od vesnice

víc jak čtyři hodiny jízdy na koni. V letadle byla pro případ nouze

schránka a v ní mimo jiných věcí i brašna s léky a chirurgickými ná-

stroji. Ginger si vzpomněl, že jim Biggles často připomínal, že v pří-

padě nouzového přistání může lékárnička rozhodnout, bude-li zraněný

žít nebo zda zemře. Proto brašna s červeným křížem patřila pravidelně

k výbavě letadla a její užitečnost se potvrdila při více než jedné příle-

žitosti. Biggles, který vždy věci předvídal, trval na tom, aby i tentokrát

v Dakotě byla.

Ginger však nebyl lékař. Nebyl ani schopen posoudit pacientův

stav natolik spolehlivě, aby mohl rozhodnout, jakou první pomoc by

mu měl poskytnout. Ale věděl alespoň, k čemu vybavení lékárničky

slouží. To věděli všichni a Biggles dohlédl i na to, aby se s celou vý-

bavou první pomoci dobře seznámili.

První, na co Ginger pomyslel, bylo morfium, které mohl chlapci

podat injekční stříkačkou, aby utišil jeho bolest. I to bylo ve vybavení

první pomoci. Biggles jim kdysi vyprávěl, jak pomáhal pilotovi uvěz-

něnému v havarovaném letadle. Muž nesmírně trpěl a morfium jeho

bolesti ztlumilo do doby, než byla kabina letadla rozřezána a mohl být

vytažen ven.

Pak si Ginger vzpomněl na penicilin. Měl s ním jistou zkušenost,

když měl kdysi silný zánět mandlí. Lékař mu dal injekci a působila

neuvěřitelně rychle. V pohotovostním vybavení byly ampulky penici-

linu. Pomohou? Nevěděl. Ale jelikož chlapci hrozila tak jako tak smrt,

jestliže se nic nepodnikne, nemohl už situaci nijak zhoršit.

Zkusí pomoci s tím, co má. Zbývá jen, zda-li dokážou přivézt

brašnu první pomoci včas. Zvedl hlavu. Šejk ho pozoroval tmavýma,

inteligentníma očima.

– 70 –

„Podaří-li se vám zachránit mého syna,“ řekl slavnostně šejk,

„dostanete sto velbloudů.“

Ginger se pousmál při představě, jak se vrací domů se stádem

velbloudů. „Jste laskav, pane, ale velbloudi by mi k ničemu nebyli,“

odpověděl. „Pokud dokážu zachránit vašeho syna, bude to pro mne

dostatečná odměna. Jak však vidíte, nemám s sebou nic, co by mohlo

být jakkoliv užitečné. Ale tam, kde mě vaši muži našli, je letadlo a v

něm je výbava první pomoci. Kdyby ji vaši muži přivezli, pokusil

bych se vašemu synovi pomoci.“

„Moji muži vyjedou okamžitě.“

„Možná, že tam zastihnou mé přátele. Asi mě hledají. Napíši vám

pro ně dopis. Vašim lidem pak vydají léky a všechno potřebné. Musí

jet rychle. Každá minuta je drahá.“ Ginger zaváhal, uvědomil si, že ve

chvíli, kdy opouštěl proti své vůli letadlo, po Bertiem a Dizzym neby-

lo stále ještě ani vidu ani slechu. „Kdyby tam moji přátelé nebyli,“

dodal, „řeknu vám, kde přesně brašnu s léky hledat a vy to vysvětlíte

vašim mužům. Nemohou se splést. Je to černá brašna s velkým červe-

ným křížem.“

„Alláh je milosrdný,“ řekl šejk pln víry. „Napište vzkaz, vezmou

ho s sebou.“

Ginger se posadil na divan. Náhodou měl u sebe obálku dopisu,

který nedávno dostal. Psal svou zprávu na její zadní stranu. Na přední

straně byla jeho adresa, a tak bylo jasné, že je vzkaz opravdu od něho.

Šejk si obálku vzal a řekl mu, aby si odpočinul. „Přinesou vám

jídlo. Chce-li tomu Alláh, můj syn bude zachráněn.“ Položil ruce Gin-

gerovi na obě ramena, byl to výraz sympatií a vděku. Pak vyšel do

modravého měsíčního svitu.

Ginger seděl na divanu, bradu v dlaních a necítil se nijak spoko-

jený. Uvažoval, zda jedná dobře. Kdyby jeho léčení chlapci nepomoh-

lo, a s tím si opravdu nebyl jistý, Arabové by si mohli myslet, že ho

zabil úmyslně.

Vstoupil dovnitř sluha v bílé dželabě. Nesl mosazný podnos, ši-

roký a hluboký, na kterém na rýži a zelenině leželo upečené jehněčí.

Nahoře, na lákavé porci, byla hlava jehněte jako důkaz toho, že bylo

čerstvě zabito. Sluha se před Gingerem hluboce uklonil a pravil: „Sto-

jíte před tváří Alláha. Jen on rozhodne.“

Ginger nemohl než souhlasit.

– 71 –

S pomocí kapesního nože a svých rukou, příbor mu podán nebyl,

snědl svou večeři bez valné chuti.

Kapitola 12

„Z BOŽÍ VŮLE“

Navzdory všem obávám a snad také proto, že byl opravdu vyčer-

pán a bolely ho všechny kosti po divoké jízdě na koni, Ginger na di-

vanu usnul a prožil celkem klidnou noc. Brzy po rozbřesku ho probu-

dil štěkot psů a hluk probouzejícího se tábora.

Jak se probíral ze spánku, uvědomil si starosti, které ho čekaly, a

opět ho přepadly pochyby. Uklidnilo ho jen pomyšlení, že jeho přátelé

nyní vědí, kde je a co dělá. Byl přesvědčen, že se Bertie a Dizzy už

vrátili k Dakotě a jediné, čeho se obával, bylo, že by ve chvíli, kdy

Arabové dorazili, byli ve vzduchu a hledali ho. Mohli se také vrátit do

Adenu naplnit nádrže a doplnit zásoby. Sice by se pak vrátili, ale zdr-

žení by bylo pro nemocného chlapce osudové.

Opravdu se mu tedy ulevilo, když vstoupil šejk spolu se svým

osobním sluhou a Ginger viděl, že sluha nese tak důležitou černou

brašnu s červeným křížem. Ale jeho uspokojení nemělo dlouhého tr-

vání.

Šejk mu řekl: „Mým mužům se podařilo ji najít.“

Gingerovi chvíli trvalo, než pochopil dosah této poznámky. „Ne-

předali dopis mým přátelům?“ odpověděl otázkou zmatený Ginger.

„Vaši přátelé tam nebyli.“

Ginger zíral: „Nebyli tam!“

„Ne. Letadlo tam stálo jako před tím. Nikdo u něho nebyl.“

Ginger cítil, že se ho zmocňuje panika. Představa nehlídaného le-

tadla na přistávací ploše ho vyděsila. Co se mohlo Bertiemu a Dizzy-

mu přihodit? Vrátili se k letadlu, a když ho tam nenašli, vydali se ho

hledat pěšky? To bylo nepravděpodobné. Kdyby po něm pátrali, pou-

žili by k tomu letadlo. Jediný závěr, ke kterému nakonec došel, ho

opravdu sklíčil. Něco vážného se muselo stát a Bertie a Dizzy čekají,

že jim přijde na pomoc. Co se opravdu stalo, neuhádl, a bylo to jen

dobře pro jeho klid.

Podíval se znepokojeně na šejka a řekl: „Nechápu, proč moji přá-

telé nebyli u letadla. Nešli daleko a měli se brzy vrátit.“

– 72 –

Šejk mu na to pouze odpověděl: „Nebyli tam. Moji muži přinesli

zpět váš dopis.“ Podal ho Gingerovi.

„Je možné, že byli zabiti nebo zajati nepřátelskými Araby?“

Šejk ho ujistil, že nikde poblíž se loupežné bandy neobjevily.

Kdyby snad ano, věděl by o nich. Jeho stopaři neustále hlídají, zda se

neobjeví nějaký nájezdný kmen. Zajímal ho ovšem především stav

jeho syna. „Pojďte pane,“ vybídl Gingera, a vedl ho do části stanu,

kde ležel nemocný chlapec.

Ginger ho následoval jako ve snu.

Překvapilo ho, že chlapec ještě žije. Nečekal, že přežije noc. Ale

na první pohled bylo Gingerovi jasné, že se chlapcův stav zhoršil. Měl

zřejmě vysokou horečku. Otrava postoupila výš po paži. Ruka byla

silně oteklá, rána rozšklebená a tekl z ní hnis. Chlapec už nepoznával

svého otce ani se nezajímal, co se děje kolem něho.

Ginger se snažil, aby na něm nikdo nepoznal, nakolik ho děsí

úkol, kterého se měl ujmout. Řekl jen stručně: „Přineste horkou vodu

a ručníky.“

Sluha odspěchal a Ginger sledován šejkovýma tmavýma nevy-

zpytatelnýma očima, otevřel brašnu. Opatrně vyndal všechno, co mohl

potřebovat. Vatu, obvazy, cupaninu a malou krabičku s injekční stří-

kačkou a ampulky penicilinu, které byly uloženy u ní.

Než se sluha vrátil, byl Ginger připraven a dal se do práce s výra-

zem sebejistoty, kterou chtěl zakrýt svůj vnitřní neklid. Nebyl si na-

prosto jist, do které části chlapcova těla by měl injekci vpíchnout.

Vzpomněl si, že když měl zánět mandlí, dostal injekci do hýždí. Roz-

hodl se, že učiní totéž.

Otočil chlapce na bok a potřel jedno místo na hýždi vatou namo-

čenou v dezinfekci. Pak jen doufal, že si šejk nevšimne, jak se mu

třesou ruce, když natahoval penicilin do injekční stříkačky, tak jak to

viděl dělat svého doktora, a dal chlapci injekci. Vrátil stříkačku do

krabičky, očistil poraněnou ruku od hnisu a obvázal ji.

„Nyní musíme čekat,“ řekl, když si omýval ruce. „Zatím nemohu

víc udělat.“

Čekání bylo snad nejhorší, a lze si snadno představit, s jakou úz-

kostí Ginger sledoval, zda nenastane u pacienta změna k horšímu.

Zmocňovaly se ho stále větší obavy. Neměl snad raději použít morfi-

um, aby mu ulehčil od bolesti? Nechtěl použít oba léky zároveň z

– 73 –

obavy, že by jeden mohl vyvolat alergickou reakci na druhý. Apliko-

val dostatečné množství penicilinu tak, aby opravdu pomohl? Nebo

snad příliš? Ostatně jednal, jak nejlépe mohl.

Přinesli dovnitř koberce a velbloudí sedla na opření. Ginger a

šejk na ně usedli a sledovali nemocného. Hodiny pomalu ubíhaly.

Sluha jim přinesl silnou černou kávu, o chvíli později mosazný pod-

nos, na kterém byly nakladeny lepkavé větévky s datlemi. Ginger ne-

měl na datle ani pomyšlení, ale vzal zavděk kávou. Nikdo z nich ne-

promluvil ani slovo. Ticho přerušovalo jen bzučení much. Sluha je

odháněl od nemocného povíváním bílého mušelínu.

Začátkem odpoledne se Gingerovi zdálo, že chlapec dýchá s

menší námahou. Měl zavřené oči a nebylo jasné, zda je v bezvědomí

nebo spí. Den se nakláněl k večeru. Sluha vyhrnul postranní závěsy

stanu a dovnitř vniklo trochu svěžího večerního vzduchu. Rozhrnutým

závěsem bylo vidět řadu velbloudů vracejících se z pastvy. Kráčeli

pomalu k táboru.

Slunce zapadlo a Ginger měl pocit, že chlapci bije srdce trochu

silněji, a tak mu aplikoval další injekci penicilinu.

Když o hodinu později spustili na noc závěsy, zdálo se Gingerovi,

že se chlapcův stav lepší. Měl klidnější puls a horečka pomalu ustupo-

vala. Dýchal pravidelněji a již nepohyboval hlavou ze strany na stra-

nu. To bylo znamením, že už nepociťuje tak velkou bolest. Ginger měl

pocit, že i otok na paži se trochu zmenšil. Omyl ruku, znovu ji obvázal

a potřísněné obvazy a vatu dal sluhovi, aby je odnesl.

Venku stály v měsíčním světle skupinky Arabů, a nedočkavě če-

kaly na zprávy o chlapcově stavu. Vyčerpán skoro až za hranice svých

možností Ginger ponechal šejka, aby chlapcův stav sledoval a sám

upadl do dřímoty. Chvílemi se probouzel, aby se podíval na svého

pacienta a k ránu shledal s nesmírným ulehčením, že se jeho stav

opravdu stále zlepšuje. Také on dýchal volněji. Napětí, které v po-

sledních hodinách prožil, bylo snad největší, jaké kdy poznal.

Když se rozbřesklo a závěsy byly zase zdviženy, chlapec – jehož

jméno, jak se Ginger dozvěděl, bylo Ahmed – otevřel oči a řekl něco

ve své mateřštině.

„Chce vodu,“ přeložil šejk.

„Dejte mu trochu.“

Chlapec se nadzvedl a napil se.

– 74 –

Šejk se podíval na Gingera žhnoucíma očima. „Bude žít?“

„Snad,“ odpověděl Ginger opatrně.

„Alláh budiž veleben.“

„Zaplať pánbůh,“ souhlasil Ginger s přesvědčením.

Ginger přemýšlel, má-li dát chlapci další dávku penicilinu nebo

ponechat jeho uzdravení na jeho vlastní síle. Rozhodl se, že nějakou

chvíli přece jen počká. Jen kdyby došlo ke zhoršení, dal by mu další

injekci.

Přinesli misku čerstvého velbloudího mléka. Šejk vybídl Gingera,

aby se napil první. Ginger řekl sluhovi, aby se pokusil dostat trochu

tekutiny chlapci do úst, což se podařilo.

Během dne pak přinesli další tác s rýží a skopovým. Tentokrát

Ginger měl opravdu hlad a tedy i větší chuť k jídlu a následoval šej-

kova příkladu. Pravou rukou si uhnětl v hrsti z rýže hrudku a vložil ji

do úst. Šejk vybíral chutné kousky jater a podával mu je. Když dojed-

li, vyšli ven a očistili si ruce v písku. Šejk promluvil ke svým mužům

a ti začali radostně křičet a volali opakovaně Alláhovo jméno, z čehož

Ginger usoudil, že je potěšila zpráva o tom, že se chlapci daří lépe.

K večeru bylo jasné, že penicilin pomohl a Ahmed se začal rychle

zotavovat. Dokázal se posadit a něco málo i snědl. I otok se zmenšo-

val. Ale tak, jak Gingerovi ubývalo starostí s chlapcovou nemocí, vra-

cela se mu jiná. Co se stalo s Bertiem a Dizzym? Co se jim jen mohlo

stát? A po celou dobu, co letadlo opustil, stálo na přistávací ploše bez

dozoru. Svěřil se šejkovi se svými obavami a požádal ho, zda by se

mohl vrátit k letadlu.

Ale šejk ho naléhavě žádal, aby zůstal ještě jeden den pro případ,

že by se chlapci přitížilo. V noci, až bude cestování snadnější než ve

dne, pošle k přistávací ploše jezdce, aby řekli jeho přátelům, kde je a

že se brzy vrátí.

Ginger cítil, že nemůže šejkovu prosbu odmítnout. A tak den

uběhl stejně jako předešlý a Ahmedovi se dařilo stále lépe.

Ráno následujícího dne již chlapec seděl, usmíval se a opět tro-

chu pojedl. Jeho teplota byla téměř normální a ve tváři začínal mít

zdravější barvu. Rána na ruce se začínala hojit. Ginger ji stále čistil

slabým dezinfekčním roztokem a přikládal na ni čerstvé obvazy.

V dopoledních hodinách přišel šejk za Gingerem s ustaraným vý-

razem ve tváři. „Moji muži se vrátili z přistávací plochy,“ oznámil.

– 75 –

„Jaké zprávy přinesli?“

„Vaši přátelé tam nejsou.“

„Nejsou tam!“ vyhrkl zděšeně Ginger. „Letadlo je v pořádku?“

„Letadlo tam není, pane.“

Ginger se zhluboka nadýchl. S něčím takovým nepočítal. Co dě-

lají Bertie a Dizzy? Přece by neodlétli a neopustili ho. Také ho na-

padlo, že mohli právě přelétávat nad územím a hledat ho.

„Možná, že se vrátili do Adenu,“ uvažoval šejk.

„Ne. Neletěli by beze mne.“

„Třeba letěli pro jídlo a brzy se vrátí.“

„Ano, možné to je, ale musím okamžitě zjistit, co se stalo.“

„A jestliže tam nebudou, jak se dostanete do Adenu?“

Na to Ginger nepomyslel. „Ano, jak,“ zamumlal, a představil si

sto mil dělících přistávací plochu od Adenu. Nikdy se mu nepodaří

urazit takovou vzdálenost pěšky. Snad kdyby jel na koni. Ale jak se

vyhnout loupeživým bandám?

Šejk jakoby četl jeho myšlenky.

„Pojedu s vámi s několika muži, kdybychom měli cestou nějaké

potíže. Po tom, co jste pro mne udělal, je to to nejmenší, co vám mohu

nabídnout.“

„Kdy vyrazíme?“

„Jakmile budete chtít.“

„Tak tedy hned.“

Šejk se podíval k slunci, které se již posunulo na nebeské báni

dosti daleko, a řekl: „Nemyslíte, že by bylo moudřejší počkat na mě-

síční světlo? Cesta k pobřeží je náročná.“

„Ne. Čím dříve vyrazíme, tím lépe. Mám o osud svých přátel

vážné obavy.“

„Dobře. Alláh nám buď nápomocen.“

Ginger si pomyslel, jak je to zvláštní, že tito divocí muži neustále

vzpomínají Alláha a to zcela upřímně. Šel se ještě rozloučit se svým

pacientem, který si ho bude asi navždy pamatovat jako neobyčejného

lékaře. Chlapce zastihl sedícího, zřejmě se rychle uzdravoval. Když

mu Ginger řekl, že odjíždí, Ahmed ho objal, a po arabském způsobu

mu položil dlaně na ramena. Hluboké tmavé chlapcovy oči vyjadřova-

ly upřímnou sympatii. Sáhl si prsty na čelo a řekl: „Mír s vámi a vrať-

te se někdy, budete mezi přáteli.“

– 76 –

„Možná, že se jednou naše cesty zase zkříží,“ odpověděl přátel-

sky Ginger. „Teď se rychle uzdrav, ať potěšíš svého otce.“

„Tak jak si bude Alláh přát.“

Ginger vyšel ven a sluha mu přivedl osedlaného koně. Šejk byl

již v sedle. Pušku v ruce a s nábojovým pásem přes hruď, vypadal

úplně jinak, než když se spolu setkávali v táboře. Toto byla jeho pravá

tvář. Tvář pouštního válečníka a muže činu. Desítka jeho mužů, stejně

ozbrojených, byla po jeho boku. Jeden měl u sedla černou brašnu s

červeným křížem.

„Radím vám, abyste si to oblékl,“ řekl šejk a podával Gingerovi

kafieh. Slunce žhne a máme před sebou dlouhou cestu. Je to lepší po-

krývka hlavy než klobouk, který nosíte.“

Ginger se trochu rozpačitě pousmál, a pak si pokryl hlavu vlají-

cím bílým šátkem a na něj si nasadil agal, který šátek upevnil na hla-

vě.

„Allah!“ zvolal jeden z mužů s předstíraným údivem.

„Náš host není žádný cizinec. Je to opravdový Beduín.“ Druzí se

k pokřiku připojili. „Opravdový Bedui… Chvála Alláhovi… Ať je

silný.“

„Vpřed,“ řekl šejk a s Gingerem po boku otočil svého koně ke

vzdáleným kopcům.

Tentokrát jeli v denním žáru, ale z toho mohl Ginger vinit jenom

sebe, protože odmítl čekat na večerní chládek. Byl tu však přece jen

určitý rozdíl. Rozhodně tu nemohlo být řeči o vyčerpávajícím spěchu

jako při cestě do tábora. Skupina jezdců jela poklidným tempem, a tak

Ginger jel většinu cesty se sklopenou hlavou, oči zavřené před sluneč-

ní září, a ponechával koně, aby si sám hledal cestu. Trpěl však velice

žízní a při jedné zastávce, kdy dávali pít koním, požádal o trochu vo-

dy, bez které se zřejmě všichni ostatní dokázali obejít.

Podali mu vak z kůže kozla nebo ovce. Nevypadal vábně. Ginger

si lokl a jen s velkým sebezapřením tekutinu nevyplivl. Víc už se ne-

napil. Snášel nepohodlí, neustále si opakoval, že již brzy bude se svý-

mi přáteli. Doufal pevně, že budou na přistávací ploše. Věděl, že po-

chopí, proč se musel vzdálit, až jim vysvětlí, co se přihodilo, ale skli-

čovalo ho pomyšlení, jaké obavy kvůli němu jistě mají.

Dorazili k úpatí kopců, když za sebou zaslechli zvuk kopyt cvála-

jícího koně. Dojel je jeden z šejkových mužů, a něco vzrušeně ozna-

– 77 –

moval svému pánu. „Snad se Ahmedovi nepřitížilo,“ řekl s obavami

Ginger, otřesen myšlenkou, že by se měl vracet.

„Ne,“ odpověděl šejk. „Muž je jeden z mých stopařů. Přijel mi ří-

ci, že několik Arabů z Jemenu jedou ghrazzu.“

„Co to znamená?“

„Jsou na loupežné výpravě.“

„Budeme se muset vrátit?“

„Ne. Není jich mnoho. V mém táboře je dost mužů, aby krádeži

velbloudů zabránili. Ale jedou podél moře a mohli by napadnout vaše

přátele. Musíme přidat.“

Slunce se už blížilo k západu, když dorazili k převisu vysoko nad

přistávací plochou. Ginger vykřikl radostí, když uviděl na přistávací

ploše Dakotu. „Počkali na mne,“ vydechl vděčně.

Šejk se díval upřeně na letadlo. „Nikoho tam nevidím,“ řekl.

Zastavili se, aby se podívali důkladně. Nikdo se neobjevil. Znovu

se rozjeli. Ginger nespouštěl z letadla oči. Skutečně neviděl okolo

žádný pohyb. Olízl si suché rty. Bylo by možné, že se Bertie a Dizzy

nikdy k Dakotě nevrátili?

Šejk se podíval na Gingera. „Mám o vaše přátele obavy.“

„Pojďme dolů k letadlu,“ požádal Ginger. Jeho zklamání bylo

hrozné.

Ve chvíli, kdy opět pobídli koně a začali sestupovat ze svahu ob-

ráceného k moři, se ozval výstřel z pušky.

Šejk otočil svého koně tím směrem a pobídl ho do cvalu. Jeho

muži, pušky připravené k střelbě, vyrazili s pokřikem za ním.

Gingerovi nezbylo než se k nim přidat. To je to poslední, co mi

ještě scházelo, pomyslel si rozmrzele. Připlést se mezi válčící kmeny.

Kapitola 13

ŠEJK PODÁVÁ POMOCNOU RUKU

Pod úpatím kopce, kde jak Dizzy věřil, byly skryty pod vrstvami

písku trosky slavného města Ophir, leželi tiše Biggles a Algy a čekali,

co jim osud přinese.

Nestávalo se často, že by Biggles připustil, že se nedá nic dělat,

ale tentokrát o tom nepochyboval. Pokusit se ustoupit nemělo smysl,

protože je Arabové spatřili. Měli tedy jen dvě možnosti. Přistoupit na

– 78 –

cokoliv, s čím Arabové přijdou nebo se bránit. Lépe řečeno pokusit se

bránit. Zabili by snad pár nepřátel, ale pak by byli zabiti sami. To se

jim ovšem nezdálo jako přijatelné východisko.

A tak čekali, jak se situace vyvine dál.

Jezdci se přiřítili a prudce zastavili své koně. Zatím neprojevili

ani známky nepřátelství. Jeden z nich sklouzl ze sedla, poodhrnul svůj

kafieh a šel s úsměvem k nim. Na rozdíl od ostatních měl světlou pleť,

ale to bylo všechno, čeho si v tu chvíli Biggles všiml. Pak ho náhle

napadlo, že obličej, nebo to málo, co z něho viděl pro samý prach a

cípy kafiehu, mu byl povědomý.

Stává se někdy, že člověk nepozná druhého, když se s ním setká

ve zcela neočekávané situaci. V tomto případě a snad proto, že Big-

gles předpokládal, že je Ginger mrtev, sehrál v tom roli také kafieh, do

kterého byl muž zabalen.

A proto, když Biggles Gingera náhle poznal, ustoupil samým

překvapením o krok zpět. Nezmohl se než na nedůvěřivé: „To není

možné! Algy, podívej se kdo tu je!“

I Ginger byl samozřejmě překvapen, že vidí oba přátele právě ta-

dy. Biggles mu to krátce vysvětlil. „Já vím, byl jsem dlouho pryč, ale

nemohl jsem jinak,“ omlouval se chvatně Ginger.

Lidská povaha má často podivné reakce, a když Biggles viděl, že

jeho obavy o Gingerův život byly zbytečné, první pocit ohromné úle-

vy vystřídalo brzy podráždění. „Na co si to prosím tě hraješ?“ zeptal

se ostře.

„Věřte mi, to není žádná hra,“ opáčil Ginger. „Všechno vám hned

vysvětlím.“

„To tedy budeš muset, hochu,“ ujistil ho Biggles ostře.

Ginger se pousmál. „Dovolte mi, abych vás oba představil mému

novému příteli, šejku Mitalu ibn Yezzinovi.“

Biggles se podíval na šejka a položil si prsty na čelo. „Salaam

Aleikum.“

„Aleikum Salaam,“ odpověděl šejk vážně.

Pak si Biggles povšiml, že jeden z Arabů drží brašnu první po-

moci. Obrátil se opět ke Gingerovi: „Tak to jsi byl ty, kdo odnesl

brašnu.“

„Ano, potřeboval jsem ji.“

„Uvědomuješ si, že jsme tě považovali za ztraceného?“

– 79 –

„Toho jsem se obával. Kde jsou Bertie a Dizzy?“

„V letadle.“

„Ale když jsme přešli kopce, nikoho jsme neviděli,“ podivil se

Ginger.

„Asi spali.“

„Slyšeli jsme střelbu, a protože jsme věděli, že nějací arabští lu-

piči překročili hranice, obávali jsme se, že byste s nimi mohli mít po-

tíže.“

„To jsme také měli,“ odpověděl Biggles. „Také další nepříjemné

setkání s muži, kteří přijeli na břeh z jachty, kterou vidíš kotvit na

moři. Byli čtyři. Jsou stále ještě někde v kopcích. Když jste dojeli, byli

nám v patách.“

„Už vás nebudou obtěžovat,“ slíbil šejk. Promluvil s několika

svými muži, kteří hned nato sňali energicky z ramen svoje pušky a

čekali na další šejkův rozkaz.

„Byl bych rád, kdybyste mi pověděli, co se tu seběhlo,“ řekl Gin-

ger.

„I já bych chtěl slyšet, co se nám chystáš říct,“ odpověděl Big-

gles. „Ale tady nemůžeme stát a mluvit. Pojďme k letadlu. Bertie a

Dizzy už jistě přemýšlejí, co se děje. A já bych se ostatně hrozně rád

napil.“

„Co to bylo za muže, kteří vás napadli?“ zeptal se šejk s neskrý-

vanou zlobou.

„Nejdříve přirazili ke břehu čtyři muži v loďce, kterou vidíte

támhle na břehu. Vytáhli pistole a donutili nás vystoupit s nimi nahoru

na vrchol kopce.“

„Ve jménu milostivého Alláha! Z jakého důvodu?“

„Myslím, že měli v úmyslu nás zastřelit, a byli by se o to asi po-

kusili, kdyby na ně a vlastně i na nás nezaútočili nějací Arabové.“

„Kdo byli ti čtyři muži, o kterých hovoříte?“

„Moc toho o nich nevím, ale s největší pravděpodobností pochá-

zejí z Ethiopie.“

„Kde jsou teď?“

„Asi ještě někde na kopci. Pronásledovali nás, než jste přijeli.“

„Mohu poslat svoje muže, aby je vyhnali z úkrytu a zabili je.

Chcete?“ zeptal se šejk věcně.

„Nemyslím, že bychom měli jít tak daleko,“ odpověděl Biggles a

– 80 –

pousmál se.

„Mají s sebou vodu?“

„Ne.“

„Musí být šílení. Jestliže je nezabijí Arabové, které jsme zahnali

do kopců, uvidíme je zítra ráno. Budou muset sejít dolů a sehnat si

vodu. Bez ní by nepřežili. Až je uvidíme, rozhodneme co s nimi.“

„Postačilo by, kdybyste je posadil do jejich loďky a nařídil jim,

aby se už nikdy nevraceli.“

„Jestliže si to Alláh přeje, rád vám vyhovím.“

„Znáte ty Araby, kteří po nás stříleli?“

„Je to skupina z Jemenu. Jedna z mých hlídek mně hlásila, že sem

jedou.“

„Neobáváte se, že by na nás mohli znovu zaútočit?“

„Ne. Jen zbabělci střílejí bez varování.“

Skupina se pomalu vydala napříč přistávací plochou k Dakotě,

před kterou teď viděli Bertieho a Dizzyho. Byli ve střehu a čekali.

„Je to v pořádku, jsme s přáteli,“ zavolal na ně Biggles, když se k

nim přiblížili. „Ginger je s námi také.“

Bertie a Dizzy odpověděli výkřiky radostného překvapení. Když

dorazili k letadlu, šejk rozestavěl okolo hlídky. V okolí byli jistě ještě

nepřátelští Arabové a dalo se rovněž očekávat, že ráno se Ethiopci

vrátí ke své loďce. Koně byli napojeni a nakrmeni, a ve světle stoupa-

jícího měsíce teď všichni seděli v kruhu na teplém písku a začalo vy-

světlování. První pověděl svůj příběh Ginger.

„Mrzí mě, že jsem vám způsobil starosti,“ řekl šejk, když Ginger

skončil. „Moji muži jeli do Adenu pro pomoc, ale bylo téměř jisté, že

se s lékařem vrátí příliš pozdě. Věděli to. A když se náhodou setkali s

vaším přítelem Gingerem, usoudili, že bílí muži se v medicíně vyznají

a přivezli ho do mého tábora. Byla to nepochybně vůle Alláhova.“

„To jistě,“ souhlasil Biggles. Vyprávěl pak celý příběh výpravy i

její důvod. Ani jednou ho nikdo nepřerušil.

„V této zemi je mnoho rozvalin a starověkých pohřebišť, je to

velmi stará země,“ řekl šejk zamyšleně, když Biggles skončil. „Věci z

dob dávno minulých nás nezajímají. Pokud někdy najdeme zlaté nebo

stříbrné předměty, používáme je jako ozdoby. Pro nás mají větší cenu

naši velbloudi, koně a voda, bez těch bychom nemohli žít,“ řekl šejk a

dodal: „ Stále se ještě chcete dostat do té jeskyně?“

– 81 –

„Jistě bychom rádi, protože mimo zlato tam jsou kamenné desky

s nápisy. Mají značnou historickou cenu a mohli bychom se z nich

více dozvědět o starověké historii Arábie. Ale obávám se, že jakýkoliv

pokus se tam dostat by byl nebezpečný.“

„Ráno se na to místo podíváme,“ rozhodl šejk. „Budu-li moci

pomoci, rád tak udělám.Vždyť mám splatit dluh za život mého syna.“

„Důkladně jsme se vylekali,“ řekl Bertie Bigglesovi. „Spali jsme,

jako když nás do vody hodí, když se ozvalo střílení. Byli jsme naráz

vzhůru a mysleli jsme, že na nás někdo zaútočil a čekali jsme to nej-

horší.“

„Mohlo to dopadnout zle. Bylo štěstí, že šejk a jeho muži dorazili

v pravou chvíli,“ řekl Biggles.

Nebylo již o čem hovořit. Všechny záhady a nedorozumění již

byly vysvětleny. Natáhli se na písek k zaslouženému odpočinku. Noc

byla klidná. Ginger si už nemusel dělat starosti a usnul tvrdým spán-

kem. Teprve s nadcházejícím východem slunce ho probudil hovor.

Posadil se a viděl, že druzí jsou už vzhůru. Biggles a šejk spolu živě

hovořili a dívali se směrem k vrcholkům kopců, od kterých se odráže-

ly první paprsky vycházejícího slunce. Pozorovali čtyři muže spěcha-

jící dolů k moři. Běželi a často se ohlíželi. Bylo snadné uhádnout, proč

tak pospíchají. Měli strach z Arabů, které měli v zádech a věděli, že

dole jsou další Arabové. Tak raději strávili noc ukryti mezi balvany,

ale dobře věděli, že ve dne tam už bez vody zůstat nemohou. Proto se

snažili dostat ke své loďce, která ležela stále tam, kde ji na břehu za-

nechali.

„Máme je zabít?“ zeptal se šejk klidně.

„Ne,“ odpověděl Biggles.

„Chcete, abychom je sem přivedli?“

„To také ne, děkuji. Co bychom si s nimi počali? Vypadají řádně

vyděšení a pochybuji, že se kdy budou chtít vrátit zpátky.“

„Pošlu jim varování, aby věděli, co je čeká, kdyby se tu ještě ob-

jevili,“ řekl šejk.

Promluvil ke svým mužům a čtyři z nich vyskočili na koně a vy-

razili za Majolim a jeho společníky. Šejk se pohrdavě usmál, když

viděl, jak se muži zastavili a zdvihli ruce. Domnívali se, že je s nimi

konec. Ale zanedlouho se opět rozeběhli ke své loďce, zatímco šejko-

vi muži se vraceli klusem ke svému náčelníkovi.

– 82 –

Majoli a jeho společníci měli ostatně minulý den velké štěstí. Ne-

došli daleko, když je objevili na úpatí skal Arabové a začali je proná-

sledovat. Ale když uviděli šejka a jeho muže, otočili se a ujížděli pryč.

Majoli z toho vyvázl bez úhony.

„Pochybuji, že je ještě uvidíme,“ poznamenal Biggles. „Ale, co-

pak je tohle?“

Tři letadla v těsné formaci V, s odznaky R.A.F. jim burácela nad

hlavami.

„Raději se jim ukážeme,“ zvolal Biggles, „aby viděli, že jsme v

pořádku.“ Vyběhli na otevřené prostranství a mávali. Letadla dvakrát

zakroužila nad Dakotou, zakývala na pozdrav křídly a zamířila zpět.

„O čem přemýšlíte?“ zeptal se šejk Bigglese, který se díval za od-

létajícími letadly.

Biggles zaváhal a podíval se vzhůru do kopců.

„Chtěl byste tam jít?“

„Měl jsem v úmyslu podívat se znovu na lavinu kamení, která za-

krývá vstup do jeskyně. Ale vidím, že se mezi balvany pohybují hlavy

zabalené do šátků a zdá se mi, že tam Jemenci chtějí nějakou dobu

zůstat. Nemůžeme se přiblížit, dokud tam jsou, a tak nám nezbude,

než se vrátit domů.“

„Nejsou to dobří válečníci,“ řekl šejk s pohrdáním.

„Rád věřím, ale dostal bych se do potíží s místní vládou a pak

nejsme na boj vybaveni.“

„Já a moji lidé je zaženeme,“ prohlásil šejk.

„Budete mít kvůli nám nepříjemnosti.“

„Buďte bez obav. Až uvidí, že chceme zaútočit, dají se na útěk.

Nikdy jsem neviděl rozvaliny, o kterých jste hovořil, ale teď, když

jsem tak blízko u nich, rád bych se na ně podíval.“

„A co vaše koně?“

„Máme dost píce i vody na dva dny. Ale nechci se ani tak dlouho

zdržet, mám starosti o syna.“

„Rozhodně vás nechceme zdržovat. Máte pravdu, vaše místo je u

vašeho syna.“

„Ale je také mojí povinností zajistit bezpečnost mého území. Mu-

síme dát za vyučenou těm drzým Jemencům. Zůstaňte tady a pozoruj-

te kopec. Až uvidíte, že mávám kafiehem, bude to znamenat, že

prostor je čistý a vy můžete vystoupit nahoru.“

– 83 –

„Souhlasím,“ odpověděl Biggles a přívětivě se na šejka usmál.

Šejk měl krátkou poradu se svými muži, a podle dychtivosti, s ja-

kou se zadívali směrem k nepříteli, bylo jasné, že se jeho plán setkal s

naprostým souhlasem.

Za okamžik vyrazili.

„Člověk by řekl, že rádi válčí,“ poznamenal Ginger, když je viděl

odjíždět.

„Ano,“ odpověděl Biggles s nádechem úsměvu. „Je to jediná zá-

bava, kterou mají. Ale nebojují jako my. Je to opravdu ostrá hra. Pra-

vidla jsou tvrdá a vytvářela se celá staletí. Některá z nich se nám zdají

poněkud zvláštní.“

„Jako například?“

„Tak třeba útok ze zálohy a bez varování je nepřípustný. To je

považováno za zbabělost. Stateční muži vykřikují svůj úmysl, aby dali

protivníkovi možnost se připravit. Jestliže někoho zajmou, nedají ho

pod zámek, z toho prostého důvodu, že není kam. Může se toulat kudy

chce, ale ani ve snu by ho nenapadlo utéci. To by bylo nečestné.“

„Proč tedy vůbec bojovat, starý brachu? Proč se rvát? Není tu ži-

vot už takhle dost těžký?“

„A právě proto válka mezi kmeny nebere konce. Pro tyhle muže

mají cenu jen dvě věci. Voda a velbloudi. Většina Arabů v životě ne-

viděla čistou nezkalenou vodu. Myslím takovou, jak ji známe my.

Nevědí, co to znamená dosyta se napít. Nedokáží si prostě představit

naše řeky. Řeky, které proudí, tečou, valí se a vlévají do moře. Před

lety mi jeden Arab svěřil, že zná opravdový důvod, proč se Britové a

jiní Evropané stále hašteří a dohadují o jeho zem. Byl přesvědčen, že

chceme jejich vodu. Snadno pak pochopíš, jak ohromně si cení toho,

co my necháváme vytéci do výlevky.“

Ginger se zmínil o tom, jak viděl šejka omývat si ruce v písku.

„V poušti má voda nesmírnou cenu,“ pokračoval Biggles „a proto

se v ní nikdo nemyje.“ Usmál se. „A nakonec je možná očista pískem

lepší. Je ostatně čistší než zdejší voda.“

Ginger, který si vzpomněl, jak chutnala voda z koženého vaku,

mu dal za pravdu.

„Zdá se, že boj začal,“ řekl Biggles, když zaslechli první výstřely.

– 84 –

Kapitola 14

BIGGLES SEDÍ S RUKAMA V KLÍNĚ

V příští půlhodině Biggles a jeho přátelé byli svědky neobvyklé

podívané. Dívali se na bitku, aniž se jí zúčastnili. Slyšeli zcela jasně

protahované výkřiky Oo-óó-oo-óó šejkových mužů, když varovali

nepřítele, že se blíží. „To všechno patří k vžitému zvyku,“ vysvětloval

Biggles. „Je zbabělé přepadnout druhého ze zálohy. To platí i při

krevní mstě. Dalším pravidlem boje je, že spadne-li muž z koně, ne-

smí se na něho zaútočit, dokud se opět nevyšvihne do sedla. Ale záro-

veň muž na zemi by byl považován za padoucha, kdyby využil výho-

dy, že je tu chvíli chráněn a střelil muže na koni. Mluvím samozřejmě

o pouštních Arabech. Ti, kteří žijí ve městech a dostanou se do styku s

Evropany, nemají tak pevné zásady.“

Bitka netrvala dlouho. Jak šejk předpovídal, lupiči se většinou do

boje nijak nehrnuli. Ještě dříve, než šejkovi muži dorazili po svahu

nahoru, bylo vidět bílé kafiehy, jak se zmateně míhají mezi balvany.

Nepřítel ustupoval. Ozvalo se několik výstřelů z větší dálky a potom

již viděli, že se šejkovi muži vracejí.

„Je zřejmě po všem,“ poznamenal Biggles, když se nad rakibem

objevil bílý mávající šátek.

„Signál pro nás,“ řekl Biggles a vstal. „Půjdeme. Upřímně řeče-

no, myslím si, že ty Bertie i ty Dizzy byste měli zůstat tady. Ani jeden

nejste natolik silní, abyste lezli na kopec. Ani já do toho nemám vel-

kou chuť.“

„O.K.“ souhlasil Dizzy. „A pokud se týká jeskyně, ať si tam po-

klad klidně zůstane. Už to místo nechci nikdy vidět. I teď, když si na

to vzpomenu, mě zamrazí. Nešel bych dovnitř ani za milión liber – ani

nikam jinam do podzemí. Začal jsem si vážit horníků.“

Bertie prohlásil, že má naprosto stejné pocity a zůstane s Dizzym

u letadla.

„A co ty Algy,“ zeptal se Biggles. „Co tvůj kotník?“

Algy udělal pár kroků a podle toho jak kulhal, bylo jasné, že ho

kotník stále bolí.

„Chodit by ti rozhodně neprospělo,“ rozhodl Biggles. „Bude lep-

ší, když tu také zůstaneš. Neradi bychom tě cestou nesli. Půjdu s Gin-

– 85 –

gerem. Když už tu jsme, bude dobré prohlédnout místo, kde došlo k

sesuvu půdy. Myslím pro případ, že by se do průzkumu chtěli pustit

třeba pracovníci Britského muzea.“

Všichni souhlasili.

„Pojď, Gingere. Vezmi láhev s vodou a vyrazíme,“ řekl Biggles.

„Půjdete-li dovnitř jeskyně, možná, že tam najdete můj tlumok,“

poznamenal Bertie.

„K čemu by mi byl tlumok?“

„Na prachy, hochu, na prachy,“ odpověděl vesele Bertie. „Pár

mincí tam leží na zemi.“

„Na to zapomeň. Já se mezi balvany hrabat nehodlám.“

Biggles s Gingerem, který měl stále ještě na hlavě kafieh, vyrazi-

li.

„Mám dojem, že mám prostě smůlu, a i když se snažím ze všech

sil vyhnout nepříjemným situacím, nakonec se do nich vždycky zaple-

tu,“ řekl Biggles ponuře.

Zdolali svah a na rakibu zastihli šejka a jeho muže stojící před se-

suvem.

„Zde našli vaši přátelé ty mince?“ zeptal se šejk a ukázal na hro-

madu zřícených balvanů.

Biggles přisvědčil. „Vchod do jeskyně je pod balvany.“

„Možná, že by se podařilo je odklidit,“ uvažoval šejk k velkému

Bigglesovu překvapení.

„Stačí se jen některého z kamenů dotknout a koledujete si o ne-

štěstí,“ řekl Biggles. „Rozhodně s tím nechci nic mít. Viděl jsem, co

jsem vidět chtěl, a tak můžeme jít zase dolů.“

„Nechtěl byste se přece jen do jeskyně podívat?“

„Ano, kdyby byl vchod uvolněn a bezpečný. Ale já se domnívám,

že to je nemožné.“

Šejk zavolal své muže, ti ho obstoupili a bylo slyšet čilý hovor v

jejich řeči. Všichni se dívali na sesuv a podle jejich výmluvných gest

bylo jasné, že hovoří o jeskyni. Pak se šejk otočil k Bigglesovi a jako-

by o nic nešlo, řekl: „Uvolníme vchod.“

Biggles ho zapřísahal, aby to nedělal a poukazoval na zjevné ne-

bezpečí.

Šejk se jeho obavám jen usmál. „Uvidíte.“

Biggles pokrčil rameny. „Pokud některý z vašich mužů zahyne,

– 86 –

vzpomeňte si, prosím, že jsem vás žádal, abyste to nepodnikal. Ne-

souhlasím s tím a nečiňte mě pak zodpovědným.“

„Jsme Arabové,“ odpověděl šejk s trochou povýšenosti v hlase.

„Nikoho obviňovat nebudeme. Všechno bude tak, jak si přeje Alláh.“

S tímto argumentem se Biggles nemohl přít. Odešel si sednout na

velký balvan a pozoroval, co se bude dít. „Mrzí mě to,“ řekl Gingero-

vi, který se k němu připojil. „Bude to zázrak, jestli se nikomu nic ne-

stane.“

„To ví jen Alláh,“ opáčil Ginger.

Biggles se usmál. „Stává se z tebe Arab, nezdá se ti?“

Pak se jim naskytla podívaná, která potvrdila Gingerovi vše, co

slyšel o tom, že pochopit způsob myšlení Arabů je téměř nemožné.

Jejich chování mu připadalo jako čirá sebevražda, ale pro ně to byla

hra na „nebojíš se?“ Jeden z mužů, povzbuzovaný ostatními, vyběhl

vpřed, popadl balvan, uvolnil ho, zvedl a dal se na útěk jako o život. A

o ten mu opravdu šlo. Po něm nastoupil další. Někteří byli tak odváž-

ní, že vytahovali balvany položené výše, snad proto, že to bylo ještě

nebezpečnější. Šejk pracoval s ostatními. Nejčilejší z mužů vyvázl jen

tak tak, když padající balvan minul jeho hlavu jen o vlas. Všichni se

tomu srdečně zasmáli.

„Viděl jsem v životě pár bláznivých a hloupých her, ale tohle je

vrchol,“ zamumlal. „Byl bych radši, kdybychom sem nešli. Mohlo mě

napadnout, jak to bude vypadat.“

„Proč to dělají, když je nezajímá, co je uvnitř?“

„Cvičí si odvahu, co jiného? Hrají si se smrtí. U nich je osobní

odvaha na prvním místě, a tady mají příležitost ji ukázat.“

Stále více balvanů bylo odklizeno a bylo zřejmé, že tento sport se

stával čím dál tím nebezpečnější.

Konečně zakročil šejk. Zvedl ruku a muži se kolem něho shro-

máždili. Ginger nerozuměl, co jim řekl, ale několik z nich se vydalo

podél rakibu.

„Co teď?“ uvažoval Ginger.

Odpověď dostal, když se muži vraceli zpět. Nesli dvě části z pad-

lého přeraženého pilíře. Jeden položili na zem. Druhý postavili kolmo

mezi balvany, aby vytvořil jakousi podpěru.

„To je chytré,“ komentoval Biggles. „Ale pořád je to hra, kterou

bych hrát nechtěl.“

– 87 –

Muži odklidili další balvany a vztyčili druhou část sloupu. Další

muži přinesli dlouhou kamennou desku a tu s námahou zasunuli tak,

že tvořila mezi sloupy překlad.

„Člověk by věřil, že to dělají celý život,“ poznamenal Biggles.

„Doufám, že se jim to podaří.“

„Vypadá to, že ano,“ řekl Biggles, kterého začala činnost okolo

jeskyně zase zajímat. „Už to není tak nebezpečné, jak se prve zdálo,

díky Bohu.“

Po další hodině se objevil malý otvor.

„Vidíte?“ zavolal šejk na Bigglese a pobídl muže k další práci.

Konečně byl otvor rozšířen tak, aby jím člověk prolezl. Šejk při-

stoupil ke vchodu.

„Hotovo,“ prohlásil zřejmě potěšen. „Alláh budiž pochválen.“

Ginger se podíval váhavě na Bigglese. „Půjdeš dovnitř?“ zeptal

se tiše.

Biggles vstal. „Samozřejmě. Po tom, jak se namáhali a riskovali

život, nemůžeme teď zůstat venku. Jestli nás to zavalí, můžeme se

alespoň uklidňovat pomyšlením, že tihle hoši vědí, že jsme uvnitř.

Bertie a Dizzy takovou útěchu neměli.“

„Pěkná útěcha,“ zašeptal Ginger.

„Pojď, půjdeme dovnitř. Podíváme se, kde se skrývá Dizzyho po-

klad.“

„Půjdete s námi?“ zeptal se Biggles šejka.

„Ne. Chci zemřít pod širým nebem.“

Biggles vlezl po kolenou dovnitř, následován Gingerem. Když se

postavili, rozsvítil Biggles svítilnu, kterou vzal prozřetelně s sebou.

„Není to tu nijak malé,“ poznamenal Biggles. „Dizzy rozhodně

objevil něco neobyčejného. Seber mince na zemi a já se porozhlédnu

po Bertieho tlumoku. A když už jsme tady, mohli bychom se podívat

do ostatních nádob,“ navrhl Biggles.

„Raději bychom se tu neměli dlouho zdržovat,“ mínil naopak

Ginger. „Když si pomyslím, co tu Bertie a Dizzy museli prožít, mrazí

mě.“

Průzkum jeskyně nepřinesl nic nového. Zřejmě nejzajímavější ke-

ramické nádoby byly ty, které našli Bertie a Dizzy blízko vchodu.

Další, které prohlédli, obsahovaly jen kosti. Biggles našel Bertieho

tornu, do které uložili mince posbírané na zemi.

– 88 –

„Z archeologického hlediska jsou nápisy na kamenných deskách

pravděpodobně mnohem významnější,“ prohlásil Biggles. „Myslím,

že už jsme viděli všechno. Raději půjdeme. Moc dobře se tu necítím.

A stejně jako šejk doufám, že až nadejde moje chvíle, budu pod širým

nebem.“

Ginger i Biggles si zhluboka oddechli, když stáli znovu na slunci.

Ukázali šejkovi obsah torny a nabídli mu mince, aby si nějaké

vybral. Ale šejk je odmítl přijmout. Právě tak i jeho muži. Jen se na ně

zvědavě podívali, ale o žádnou neprojevili zájem.

„Necháme jeskyni tak jak je,“ rozhodl Biggles a zadíval se na ni.

„Jedno z našich muzeí ji možná rádo prozkoumá.“

Zpáteční cesta k Dakotě proběhla bez potíží. Bertie, Algy a Dizzy

už netrpělivě čekali.

„Trvalo vám to dlouho,“ postěžoval si Dizzy. „Jak jste dopadli?“

„Nic moc,“ a Biggles vypověděl, jak všechno proběhlo. Usmál

se. „Sorry, že jsme ti nemohli přinést Šalamounovu korunu nebo perly

královny ze Sáby. Ale stejně jsme se činili. Máme dost na zaplacení

výdajů a ještě zbude.“

Dizzy si zklamaně povzdechl.

„Musím se rozloučit,“ přerušil šejk jejich rozhovor. „Máme před

sebou dlouhou cestu a dělám si starosti o syna.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Biggles. „Bylo pro mne velkou ctí vás

poznat. Ó, šejku. Snad se ještě někdy sejdeme.“

„Bude-li tomu Alláh chtít, ať je veleben.“

„Pozdravujte ode mne Ahmeda,“ ozval se Ginger.

Šejk přikývl, vyšvihl se do sedla a společně se svými muži odcvá-

lal k horám.

„Zapomněl jsem mu vrátit kafieh, který mi půjčil,“ vykřikl Gin-

ger.

„Ponech si ho jako vzpomínku,“ řekl Biggles laskavě.

„A my se vypravíme domů. Dizzy, nezapomeň vyhrabat z písku

mince, které sis tam ukryl.“

Motory Dakoty zaburácely a záhy brázdila nebe směrem na zá-

pad.

– 89 –

Kapitola 15

POSLEDNÍ SLOVO

Hned po návratu do Londýna Biggles neztrácel čas a šel podat

hlášení plukovníkovi, kterému z Adenu poslal depeši o úspěšném vý-

sledku mise.

Plukovník pocítil značné ulehčení, ale nedal ho na sobě znát, dis-

ciplína mu to nedovolovala. Netajil se ostatně tím, že naprosto nesou-

hlasí s takovými osobními podniky.

„Našli jste nakonec něco, po tom všem úsilí?“ zeptal se plukov-

ník.

Biggles mu ukázal tornu a její obsah.

Na plukovníka to udělalo dojem.

„Co s tím hodláte podniknout? Předpokládám, že si to nebudete

chtít nechat.“

„Ne. Snad jednu minci jako památku. Upřímně řečeno, pane,

nejsem si zcela jist, jak nejlépe s tím naložit. Hodláme to samozřejmě

prodat a zaplatit tak nájem Dakoty a uhradit ostatní výdaje.“

„Nebylo by vhodné, aby se o tom veřejnost dozvěděla.“

„Dohlédnu na to. Vzhledem k tomu, kde byly mince nalezeny, si

nemyslím, že by tuto malou hromádku mohla požadovat vláda pro

státní pokladnu. Leží mi na srdci především Digswell, jehož zásluhou

se celá výprava uskutečnila.“

„Byl činným důstojníkem, když poklad nalezl a ministerstvo le-

tectví by mohlo vznést na mince nárok,“ zapochyboval plukovník o

Digswellovu právu na nález.

„Uvažoval jsem o tom, ale musíme si uvědomit, že Digswell byl

činný důstojník, jen když našel první stopu. Byl však mimo službu,

když se po ní vydal společně s námi. A co víc, podnikl cestu na vlastní

náklady, i když jsme mu pomohli.“

„Jaký je tedy váš návrh?“

„Vzal bych nález k spolehlivému sběrateli mincí a požádal ho,

aby určil jejich cenu. Konečně všechny ty mince jsou především sbě-

ratelská záležitost. Druhá možnost je odnést mince do Britského mu-

zea, vypovědět celý příběh a vyslechnout názor pracovníků muzea.“

„Radil bych muzeum. Řeknou vám, jakou cenu mince mají, a vy

– 90 –

jim můžete říci o kamenných deskách s vytesanými nápisy. Tento

nález jistě vyvolá v archeologických kruzích senzaci. Jestliže se roz-

hodnete pro toto řešení, vynechte policii. Rád bych se vyhnul nepří-

jemným otázkám.“

„Vládu to nestálo nic. Naopak, prokázali jsme jí dobrou službu.“

„Jakou?“

„Ginger zachránil život šejkovu synu a my jsme nyní jeho přátelé

na celý život. Jak se věci v dnešní době mají, vyplatí se mít přátele v

této části světa.“

Plukovník souhlasil a dodal. „Hlavně dohlédněte na to, aby se va-

še jména neobjevila v novinách.“

„Vynasnažím se, aby se tak nestalo.“

„Dobrá, mince jsou vaše, můžete s nimi naložit, jak chcete. In-

formujte mě o dalším postupu.“

„Spolehněte se, pane.“

Biggles a Dizzy odnesli jejich malý poklad do Britského muzea a

tam se věci odvíjely tak, jak předpokládal plukovník. Mince a pod-

mínky, za jakých byly nalezeny, vyvolaly značné vzrušení. Odborné

komisi Biggles vypověděl celý příběh a popsal, jak nejlépe mohl, ka-

menné desky, které v jeskyni zůstaly.

Později byla za mince vyplacena značná částka, která Dizzyho

velmi potěšila. Byla tak vysoká, že po zaplacení pronájmu Dakoty se

o zbytek peněz mohli podělit i ostatní účastníci výpravy.

Ale tím všechno neskončilo. O několik týdnů později vtrhl Dizzy

do Bigglesovy kanceláře a sdělil mu, že se připravuje archeologická

výprava, která má vyzvednout „náhrobní kameny“ a jemu nabídli, aby

s ní jel jako průvodce.

Dizzy opravdu odjel a nějakou dobu o něm nikdo neslyšel. A pak

se rozšířila po celém světě zpráva, že bylo objeveno místo, kde prav-

děpodobně kdysi stálo město Ophir.

Později došel dopis od Dizzyho, ve kterém psal, že vchod do jes-

kyně byl vyčištěn a je bezpečný. Kamenné desky jsou na cestě do An-

glie, kde odborníci přeloží jejich nápisy. Zůstává ještě na nalezišti,

kde s malou skupinou pracovníků pokračují rozsáhlé vykopávky.

Všichni doufají, že učiní další objevy.

„Ještě pořád nepřestal myslet na šperkovnici královny ze Sáby,“

zakřenil se Algy.

– 91 –

„Tak si myslím,“ řekl Bertie a čistil si monokl, „co asi leží v hla-

vě tomu lumpovi Majolimu.“

„Ať mu tam leží, co chce,“ uzavřel debatu Biggles. „To je mi

opravdu úplně jedno.“

– 92 –

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.